neděle 25. srpna 2013

YES!enický maraton

Aneb jak mě běhání právem profackovalo. Když jsem stála na startu Jesenického maratonu, v nohách za srpen naběháno 27km po rovině, ani jsem vlastně nic jiného nečekala, než že to zvládnu, ale bude to bolet. Hlavně ať to zvládnu v limitu - byla moje mantra. Limit byl poněkud přísný a vylučoval účast turistů, jak tomu bývá na některých horských ultra. Startovala jsem tedy na chvostu a tam taky do konce závodu zůstala.

Drzá nebo pitomá? :)

Výšlap z Ramzové na Šerák by dal zabrat, i kdybych měla sebevíc natrénováno. Když jsem konečně na Šeráku přešla do běhu, klepaly se mi nožičky a bylo jasný, že seběhy budou o hubu :) Ta první  přišla poměrně brzy, už někde v první čtvrtině tratě. To když se otevřel výhled a já se kochala ... Odneslo to rozseknutý koleno. Dost krvácelo, chvíli jsem to za běhu utírala, ale to byla moc velká zdržovačka, tak jsem nechala krev téct, aspoň se vyplavily nečistoty :)

Výhled, který mi otevřel koleno :)
Další komplikace přišla na dřevěných povalových chodnících. Nejde je oběhnout, ale přeběh přes ně, mi způsoboval křeče v chodidlech. Co chvíli se mi zkroutily prsty, nebo sval pod klenbou, div že jsem nespadla. Vylovila jsem nějaké tablety, ale asi už bylo pozdě, protože každý chodník to bylo stejné - na konci stála fronta turistů, čekajících až dokončím svoje útrpné představení alá Žofré.
Na Švýcárně jsem doběhla Janu, která měla už taky dnes s pádem zkušenost, což bylo vidět na její pravé lícní kosti.
Jestli něco nemám v Jeseníkách ráda, tak je to monstrum Praděd. Tentokrát mě ale kupodivu trochu nakopl, protože to bylo místo, kde jedni vybíhali nahoru a druzí už sbíhali dolů a mávali si a povzbuzovali se a to leckomu hned ulehčí úděl :)
Zdolání Pradědu - nejvyššího bodu - byl zlom, alespoň u mě v hlavě. Teď už to výš nepůjde. Ani nevím jak, ale stojím na Vysoké holi a opět se kochám, tentokrát jsem se na to ale zastavila.

tak .. a teď už to bude "jen" z kopce
Teď už to bude jen z kopce a já možná doženu ztráty. Ale chyba lávky. Jen co jsem se trochu rozběhla, jako by mi někdo bodl nůž pod pravé žebro. Musela jsem přejít do chůze, aby to přešlo. Rozběhnu se a zase. Zkouším rozdýchávat, všelijak se kroutím, ale nic. Indiánským během se tedy sunu přes nekonečné pláně až ke Ztraceným skálám. Tady už ztrácím veškeré ovládání svého těla. Nějak se posouvám dolů po kamenech, nohy totálně vyčerpané. Už ani nevím, co bolelo víc, jestli nohy, kyčle, plosky, břicho .. je mi to jedno, už to chci mít za sebou. Kousek před cílem mě předbíhá Jana, která sice 3x spadla, ale běží kolem mě jako laňka kolem slona, jako kdyby zrovna vyběhla. Kde se to v ní bere :) No ... nakonec jsem se i já, se svými bolístkami, dobelhala do cíle. Ten závěrečný potlesk diváků, jsem si ale vůbec nezasloužila.

zleva: rozbité koleno; olejový zábal na namožená stehna; něco špína, něco černota, která ještě dlouho bude zdobit mé nehtíky
Co dodat? Jen to, že si tento zážitek zasloužím. K maratonu se má vzhlížet, ne jej absolvovat sprostě, tedy bez přípravy.