pondělí 30. dubna 2012

Budovatelská ...

Opět sobota. A opět přemýšlím, jak napasovat svůj dvouhodinový běh do programu rodiny. Vlastně to tak těžké zase není. Mladší dcera má Mistrovství republiky v akvabelách a já si tedy odběhnu mezi povinnými figurami a týmovou soutěží. Manžel se kodrcá na maraton do Německa, takže dnes jdu běhat sama. Vybírám si letiště v Medlánkách. Ne, že by v sobotním horku nebylo příjemnější pobíhat ve stínu lesa, ale já se sama v lese někdy bojím.




Dnes se mi běží dobře už od začátku. Je sice pořádné vedro, ale já nejsem na počasí vybíravá. Jistím se speciální lahví do ruky, která už mi skoro rok leží nepoužitá v šuplíku. Dnes se mi ale hodí, protože kdo by mě zachraňoval, kdybych zkolabovala, když běžím sama, že? :-) Ale já nejsem na letišti vůbec sama. Vlastně mě dost překvapuje, kolik potkávám lidí. Skupinku starších turistů, kde mi jeden zkušený sokol radí, ať natáhnu krok a pravidelně dýchám ... tatínky s dětmi na kole - to je vůbec fenomén, kolik poslední dobou vidím venku jen tatínků s dětmi. Vždycky si říkám, kde mají asi maminku. Snad je to způsobené tou stoupající rozvodovostí, nebo mamky vyženou tatínky a uklízí nebo vaří, nevím. Vím jen, že toto období, kdy jsme chodili s holkama na celodenní výlety, patří k těm mým nejhezčím. Dokonce na jednom z okolních kopečků staví jeden taťka se třemi dětmi stan u malého ohniště. No, třeba za nima přijde maminka s buřty :-)


 


Běžím taky kolem skupinky cyklistů, lamentujících nad nějakou technickou závadou jednoho z nich a v očích všech ostatních čtu to naštvání. Nevím proč a taky nic proti cyklistům, ale mám z toho nějakou nesmyslnou škodolibou radost, když se jim tak vzdaluji ... protože já, já se na nějakou techniku spoléhat nemusím. Další věc, kterou na běhání miluji je právě to, že je člověk odkázán jen na stav svého stroje-těla a nikoliv na stav kola, lana nebo dekompresního počítače. Tak toto všechno mi plyne hlavou, když mě z myšlenek vytrhne koza. Stojí tam, schovaná za brdkem. Jdu se podívat blíž, jestli už třeba nemám halucinace z vedra. Ne, je opravdu tam. A ne sama. Je tu malé stádečko koziček. Takhle pěkně volně na paloučku. Tak tady už chybí jen malý rybníček a na něm kačenky a okolo smějící se děti. A tátové jak jdou z práce a mámy jim mávají od plotny :-D



Možná je to tím sluníčkem a dost možná je to tím, že po dlouhé době běžím sama a můžu si myslet na co chci a jak dlouho chci, ale dnes prostě vidím všechno strašně optimisticky. Na všechny se usmívám, i když mnozí, co mě míjejí, vůbec v tváři nevypadají, že prožívají nějakou radost. Spíš si možná myslí, co je to za naivního blbce, co tady pobíhá v pravé poledne po slunku... Mě dnes ale nic nerozhází. Naopak radost dne se stupňuje a vrchol přichází večer v podobě Natálčiny zlaté medaile :-)



pondělí 23. dubna 2012

Slon v lese

Je sobota a budík mi zvoní v 6h. Ne, nejdu do práce. Jdu běhat. Chystáme se s rodinou na výlet, tak si musím na svoji dnešní dávku kilometrů přivstat. David se obětuje a jde se mnou, i když ho čeká za týden maraton a měl by už odpočívat. Srknu do sebe 3 loky kafe, kousnu do sušenky a vyrážíme. V plánu mám 110 minut. Mimochodem ... holky z WCH mají přes 200 min a chystají se dnes na třicítku. Jsem z toho trochu v rozpacích, proč mě Miloš nechává tak odpočívat, ale na druhou stranu ... musela bych dnes vstát ještě dřív :)



Je poznat, že v lese jsme dnes první. Co chvíli si sundávám z obličeje jemné pavučiny. Nedělá mi problém držet rozběhové tempo. Moje tělo není zvyklé na ranní zátěž, tak se mu moc nechce. Když tento stav nepřechází ani po 15-ti minutách už to není nic příjemného. Ačkoliv je krásný vzduch, vykukuje sluníčko, zpívají ptáci, po rybníce krouží kačeny a jeden by z toho málem vzlétl, tak já jsem přilepená k cestě a doslova se šinu vpřed. První půlka trasy je úplně po rovině, ale druhá se táhne po hřebínku Velké Baby. Když ho vidím, takhle před sebou, sahám pro energetickou tabletu v naději, že mě trochu nakopne a na hřebínek si už lehce vyběhnu.



Tableta nezabrala. Naštěstí ten, kdo maloval červenou turistickou značku, musel být starší ruzumný turista. Naštěstí to není žádný hang, ale až na pár posledních metrů táhlé stoupání. Já si ale připadám jak slon. Připadám si, jako bych měla alespoň o 20 kilo víc. Taky jsem se moc oblíkla a nadměrné pocení dobrému pocitu nepřidá. Jsme nahoře. Dál už to znám. Tato cesta po hřebeni patří k mým nejoblíbenějším. Listnáče, které pustí do lesa sluníčko, ticho, které utlumí hluk města a já a můj dech. Běžně si to užívám, dnes je ticho na obtíž, raději bych to svoje funění neslyšela.


Velkou Babu máme za sebou, teď už nás čeká jen 5 km z kopce. A najednou to jde. Dnes poprvé. Chytám druhý dech. Najednou mám pocit, že bych mohla běžet ještě hodiny. Škoda, že už jsme skoro doma.
Dcera teprve vstává a já mám pocit, že už mám dnes spoustu odžito. A to nás rodinný výlet teprve čeká. Pro jistotu ještě stoupám na váhu ... ne, kilama to nebylo, ale ten sloní běh mi nějak nejde z hlavy :)

středa 18. dubna 2012

Jak jsem si to (ne)užila v Pardubicích


Pardubice si jedeme užít. Je to prý závod s rodinnou atmosférou, takže vyrážíme v plné sestavě. Cílový čas neplánuji, poběžím podle pocitu a situace, těším se na trasu a atmosféru. Ráno přijíždíme brzy, abychom stihli ještě lidový běh. Odhodlání mladší dcery, že poběží sama, vzalo brzy za své, takže si připichuji startovní číslo a běžím taky. 

 













 





Na startu se řadíme mezi děti z místních škol, které po výstřelu vyletí, jak když do vrabců střelí. Krotím Natálku a zanedlouho už předbíháme první udýchané odpadlíky. Není to ale žádný výklus, dcera v sobě závodního sportovce nezapře a do cíle přibíháme v první vlně. V cíli má v jedné ruce jablko, v druhé Hořické trubičky, na krku medaili a uvnitř spokojenost. A já samozřejmě taky.

Čas do startu hlavního závodu si krátíme pendlováním mezi náměstím, registrací na stadionu a autem na parkovišti. Co chvíli se s někým potkávám, takže čas uteče rychle a v poledne stojím v koridoru na startu. Bohužel příliš blízko startovní brány. Situace po výstřelu se příliš neliší od ranního lidového běhu. Dav se rozletí, akorát já nepředbíhám po pár metrech žádné udýchané odpadlíky. Naopak pořád všichni předbíhají mě. Protože jsem se na startu nepodívala za sebe, nemám vůbec tušení, jak dlouho ještě může trvat, než se octnu na konci běžeckého pole. Koukám na hodinky a nějak mi to hlava nebere. Toto bude asi hodně rychlý závod. 
Fotila Natálka :)

Fyzicky se mi běží dobře, tak se nijak nekrotím, nicméně pořád mě někdo předbíhá. Asi na pátém kilometru mě předbíhá i manžel se slovy: „Nejela sis to sem náhodou užít?“ Ale já si to přece užívám … to musím běžet pomalu, abych si to užila? A dál si to běžím na můj vkus - pěkně svižně. Nevím, kam se v tu chvíli poděl můj rozum. Asi si poletoval někde v oblacích a vrátil se zpět na sedmnáctém kilometru, aby mi připomněl, že si ho mám lépe hlídat. Ale už je pozdě. Žaludek se mi svírá v křeči, záda, která jsem za posledních 14 dní ani jednou neposilovala, hlásí blokádu a hodně těžce se mi dýchá. Tak teď to bude už jen bolet.
Tempo není již zdaleka tak svižné a běžecký styl se mění na úsporný. Rozum si vynahrazuje svoji předchozí absenci a nutí mě myslet na další závod, který mě čeká. Maraton. S takovou chceš uběhnout maraton? Ty jsi ale troufalá. Už sis myslela, že půlmaraton dáš levou zadní a teď se tu sotva belháš. Bohužel má pravdu. A tak mi zbytek závodu zabere přemýšlení o tom, co všechno musím před maratonem zvládnout natrénovat, co všechno nesmím ošidit nebo podcenit, abych tento velký závod přežila ve zdraví. Sláva Bohu, jsem v cíli. Na to, jak jsem se na konci vytrápila, čas 1:44:57 není zas tak hrozný, ale přesto z toho nemám moc radost. Spíš na mě doléhá velký respekt před maratonem. Závodem, který se mi sice už jednou podařilo odběhnout, ale který bych si tentokrát chtěla vážně užít od začátku … až do konce.

Natálka, já a moje mamka




čtvrtek 5. dubna 2012

Pozávodní dohry ...


Po návratu do práce měl úspěch našeho týmu v půlmaratonském závodě ještě dohru. Nápadu ředitele zpropagovat naše snažení na ostatních pobočkách si cením, ale odnesla jsem to nakonec kopou administrativních úkolů. Sehnat stejná trika, obeslat kluky a zjistit, kdy mají všichni volno na focení, nechat každého podepsat, že jejich tvář může být použita (tedy zveřejněna), napsat prohlášení atd atd. Výsledkem je tato fotka a žádost o spolupráci od amerického Wellness teamu na propagaci sportu a zdravého životního stylu. Budu ambasadorem běhu! :-)





Škoda, že na fotce chybí Honza, který už v sobotu běžel závod s horečkou, Jirka, který pracuje v Praze a Dominik, co se zašívá v Londýně  :-) Ale i tak je komu poděkovat. Takže ještě jednou díky Martine, Lukáši, Tomáši, Paldo, Michale, Vlado, Pepo, Luky, Dane, Skalníku, Honzo a Jirko!

Nesmím zapomenout na holky z Women´s Challenge. Tam se taky hýbou ledy. Tak jak ještě před nedávnem se některé oklepaly při slově maraton, teď se s tím slovem už docela skamarádily. Co skamarádily, ony se rovnou na maraton zapsaly :-)

 
Je to naprosto úžasný sledovat, jak se pod vlivem endorfinů, úspěchu z půlmaratonu a kolektivního hecování, ženou do ... no do .... do utrpení jménem maraton. Ano, utrpení, protože 42km po rovině a po tvrdém asfaltu, nepřinese tělu nic jiného. Zato duše, ta bude blahem chrochtat. Emoce, které tento závod nás samotných se sebou přináší, se nedají s ničím srovnat. Já mám za sebou zatím jen jeden takový zážitek a jsem moc zvědavá, jestli je opakovatelný. V koutku duše věřím, že ano, protože jinak bych do toho vlastně ani nešla :-)

neděle 1. dubna 2012

Hodinky jsou na nic, následuj instinkt

Tak krásný den nezačal zrovna optimisticky. V autobuse do Prahy zjišťuji, že nemám hodinky. Svoje milovaný Garminy. Neumím bez nich žít! Tedy běhat :) Obesílám všechny známé, ale pomalu si začínám zvykat na myšlenku, že místo s Garminy nebo miCoach poběžím tentokrát podle miFeeling.
Nebude to obyčejný závod. Běžím tu za 3 subjekty. Za firmu, za Women´s Challenge a za sebe. Záměrně píši firmu na prvním místě, protože hlavním závodem ve Women´s Challenge je pro mě maraton. A tak se budu soustředit hlavně na kluky. Protože z práce nás jede 15+1. Neboli 4 týmy po čtyřech. A, B, C, D. Složení se měnilo, podle toho, jak nám jednotliví členové postupně odpadali. No nebylo to nakonec tak dramatické, ale 4 záložníky jsme využili.

Scházíme se ráno na určeném místě u Čechova mostu. Čekám ještě na nějaké své přátele, pak fotečka před závodem, pusa s Davidem a už utíkám do šatny, protože v 11 máme focení s PIMkami. Ve stanu už  začínám chytat tu správnou atmosféru. Potkávám se s PIMkami letošními i minulými, řešíme co na sebe (tentokrát ne z estetického hlediska, ale je fakt zima), co do sebe (proč nám do těch startovních tašek ty vzorečky dávají?) a už pádíme na start. Tak tak se prodíráme davem ze zóny pro závodníky.



 Před Expem už čeká Miloš a ostatní holky. Nálada je lehce nervózní a přitom veselá. Fotíme se, drkotající zuby krotím do křečovitého úsměvu, loučím se s holkama a utíkám za klukama. Nikoho už jsem ale na smluveném místě nenašla, tak šup do koridoru.



Je tu výstřel, známá husina ze Smetanovy Vltavy ... Bože jak tento moment miluju ... a už si to svištím po trati. Na ruce nakonec hodinky od kamaráda Martina, taky Garminy, ale takové ty větší. Říkám jim orloj ... jen schází, aby se tam točily ty figurky ... představuji si, jak tam na mě při přepáleném startu vykoukne výhružně Miloš a krotím tempo. Můj záměr je udržet tempo 5min na kilometr asi do patnáctého kilometru. Realita je samozřejmě jiná. Svítí na mě z displeje 4 časy, jsem z toho zmatená, nicméně ani jeden nezačíná pětkou, takže tomu rozumím. Zvolni, zvolni, zvolni....
Běžím sama. Ale ne tak docela. Než jsem odjížděla, poslala jsem v práci email s odkazem na on-line aplikaci. Takže teď se mnou teoreticky běží 400 kolegů. To je samozřejmě velká nadsázka, ale pár z nich on-line je. Chodí mi zprávy: "Seš borec". "Doháníš Martina". "Vydž, držím palce". Dejte ajťákům nástroj a udělají z vás stíhačku. Jsou lepší než ty nejlepší hodinky. Pomáhají mi překonávat hranice. Je to povolený  koučink? Jistěže ano!
Je tu patnáctý kilometr. Odteď už orloj ignoruji. Myslím, že ani kdyby se na něm objevil Miloš se zdviženým ukazovákem, tak mě nezastaví. Běžím co to dá, doháním kolegu za salvy dalších SMSek a běžím za co nejlepším umístěním týmu. Konečně koukám na hodinky, ale protože si netroufám na nich něco přepínat, vůbec netuším, na jaký čas to vlastně běžím. Ale už je tu modrý koberec, po tom se vždycky běží nejlíp a já jsem v cíli. Odvažuji se zmáčknout čudlík a zalévá mě nádherný pocit. Čas, na který jsem se ani neodvážila pomyslet. 1:44:34. Hned mě napadá, že jsem snad klukům neudělala ostudu. Hledám očima známe tváře a už jsou tu. Pomalu se vynořují z šaten, fólií a tisíců neznámých obličejů. Moji kluci a moje holky. Zvláštní pocit, být součástí těchto skupin. Každá pro mě něco znamená. Jednu jsem pomohla vytvořit a do jedné jsem byla vybrána. Nemohu říct, ke které mám blíž, ale obě mě pohltily a oběma patřím. Dala jsem ze sebe všechnu energii a o její návratnosti ... jsem stoprocentně přesvědčena.



PS: Fakta ze závodu: firemní tým "A" doběhl na 3. místě ze 130 týmů a holky z Women´s Challenge? ty to zvládly všechny ... a ještě si u toho zpívaly! :)