neděle 4. září 2011

Beskydská sedmička, 2011

Zároveň natěšení, ale zároveň se smíšenými pocity, vyrážíme v pátek směr Frenštát pod Radhoštěm. Přece jen je tento závod v řadě již čtvrtým horským závodem v průběhu tří kalendářních měsíců, na regeneraci moc prostor nebyl, tak jsme zvědaví, co ta nálož s námi udělá. Ale dáme do toho všechno. Je to přece jen náš pomyslný vrchol sezóny.

Přijíždíme docela brzy, nikde žádná fronta, zaregistrujeme se, dostáváme tričko, čip, náramek a jdeme na večeři. Cestou z restaurace se nestačíme divit, jaké fronty se na registraci a trika zatím vytvořily a jsme rádi, že můžeme ještě chvíli odpočívat a šetřit nohy. Převlíknout, připravit věci na noc do úschovy a jde se na náměstí. Právě probíhá rozhovor s Katkou Neumannovou. Snažíme se dostat víc dopředu, mám v živé paměti loňský ročník, kdy jsme startovali ze zadních pozic a pak v zácpě na Velký Javorník prostáli celou hodinu.

Konečně odpočítávání a už se dav šine za Tatrovkou řízenou Karlem Lopraisem. Tempo je svižné, přecházíme do běhu a za chvíli už probíháme skutečným startem. Doprovází nás ohňostroj a skvělí diváci podél trati. Na Javorník je to jeden dlouhý had z čelovek, ale nestojí se. Přeběhneme vrchol a čeká nás místy hodně strmý sestup na Pindulu. Tam se za asistence policie přebíhá hlavní silnice a ze zástupu fandů je zřejmé, že účast Katky Neumannové přece jen přitáhla pozornost. Taky jsem zaslechla vtipnou poznámku, nebo spíš podivení se, že tento závod běží i ženy J Ano, běží. Nebo se o to alespoň snaží.
Výstup na Radhošť nemám ráda. A po letošku už vůbec ne. Nějak jsme s Davčem a pár závodníky přehlédli značení a pěkně zakufrovali. Když se dostáváme zpět na správnou cestu, poznávám pár lidí, které už jsme jednou předbíhali. To naštve. Navíc v posledním stoupání před vrcholem zjišťuji, že letos to nebude zadarmo. Nějak chybí energie pořádně se do stoupání opřít.
Místo krásné hřebenovky na Pustevny, kterou jsme si loni užili, se letos schází dolů do Ráztoky. Je to pěkně strmý sešup a já jsem ráda, že na jeho konci je občerstvovačka. Nakrájené melouny jsou skutečně to nejlepší, co organizátor mohl vymyslet. Skvěle zaženou žízeň a trochu zaměstnají žaludek. Horší je, že nám zakazují dolévat vodu. A já mám prázdné lahvičky. Nakonec se mi podaří dvě naplnit a svištíme dál. Na můj oblíbený Čertův mlýn. Hrozný je z Pusteven, ještě horší z Ráztoky.  Stupínky jsou spíš pro obry než pro malé ženské. Každým záběrem je to se mnou horší a horší. Koukám za sebe na Davču a protože mi nedýchá na záda, je mi jasné, že je na tom podobně. Dokonce nás i pár lidí předešlo. Jsme nahoře. Funím jak lokomotiva a v nohách už mám svalovou třesavku. Máme za sebou 27 kilometrů a už teď máme dost. Ještě o tom ale nahlas nemluvíme. To až cestou dolů do Čeladné. Opatrně naťukávám toto citlivé téma, ale zdá se, že David tentokrát nemá problém si únavu přiznat.
Během několikakilometrového klesání analyzujeme, přemýšlíme, kde se stala chyba, že nám to tentokrát tak nejde. Je to prostě únavou ze třech horských závodů Mountain Challenge. Už třikrát jsme se museli vydat z posledních sil, překonat krizi nebo bolest a teď už nám prostě došly zásoby. Shodujeme se na tom, že závod dokončíme, ale nebude se hnát za každou cenu. Uklidněni tímto společným rozhodnutím sbíháme nekonečnou asfaltku a začíná na nás útočit spánek. A to dost krutě. Jsou 3 hodiny ráno a mám co dělat, abych udržela otevřené oči. Nikdy bych nevěřila, že jde usnout za běhu. Ale jde. Každou chvíli se vytrhnu z mikrospánku. Tak toto je sakra nebezpečné. Ještě že je cesta široká. Neumím si představit nějakou strmou kamenitou cestu ve svahu. Ale tam bych možná musela mít všechny smysly napjaté a tělo by odolalo spánku. Kdežto tady ten sedmikilometrový úsek po asfaltu z kopce, jedna zatáčka jak druhá, pozvolna otupí smysly. Nevím. Je to pro mě první takováto zkušenost. Na Mountain Challenge se startovalo o půlnoci a člověk ve tři, ve čtyři ráno, byl přece jen méně unaven než teď po šesti, sedmi hodinách výkonu.
Konečně Čeladná a občerstvovačka. Bohužel jsme v autě zapomněli lístek na teplou polévku, takže se musíme spokojit s ledový ionťákem. Beru si pár melounů, banán a nějaké čokoládové bonbony. Taky bezvadná věc. Moc se nezdržujeme a vyrážíme na Smrk. Mám z něj docela respekt, o to víc mě překvapuje mírný táhlý kopec, který se dá místy běžet a kde jsme dokonce poprvé během závodu na trati sami. A když už jsme sami nějakých pár kilometrů, začínáme mít strach, že jdeme špatnou cestou. Naštěstí brzy nacházíme značení a odbočku na vrchol. Ten je výživný, jako vždy. Zpomalujeme a až tady nás dochází pár závodníků, které ale zase při sestupu předbíháme. Nějak chytáme druhý dech a celý kamenitý úsek běžíme.  Protože ale nohy mají něco za sebou, není lehké se na kluzkém povrchu udržet. A dole v Ostravici už David regulérně kulhá.
Davidovo koleno vyřešilo dilema, jestli dojít do cíle nebo ne. Na občerstvovačce si dáváme klobásku, už není kam spěchat, jsme rozhodnutí vyjít ještě na Lysou horu, ať máme alespoň tu padesátku a pak to zabalit. Není to náš poslední závod a pro Davida nemá cenu si zničit koleno tak, že nebude moc ani chodit. Z občerstvovačky už neběžíme. Jdeme vstříc Lysé hoře. Krok sun krok, zavěšeni do hůlek se pomalu šineme nahoru. Předbíhá nás pár lidí, ale ještě to není tak hrozné. Těsně pod vrcholem vidíme jít proti nám dva kluky z družstva Valachů. Známe se z Mountain Challenge a tak si navzájem potvrzujeme diagnózu. Nedostatečná regenerace. Kluci to taky balí. Loučíme se a trochu s úlevou, že nejsme sami, pokračujeme na vrchol.
Sestup z Lysé je pro Davču utrpení. Visí na hůlkách, nemůže na koleno došlápnout. Teď už nás předbíhá hromada lidí, ale nám to nevadí. Krmíme se cestou borůvkami a užíváme si výhledy a sluníčko. Do Krásné přicházíme v poledne. Na náš dotaz organizátorům, jak se odtud dostat zpět do Frenštátu, nedostáváme odpověď. Prý snad tudy jezdí autobus. Belháme se na nejbližší zastávku. Z jízdního řádu je patrné, že do Frenštátu odtud nic nejede. Naštěstí chytrý mobil mi vyhledává nejbližší spojení. Autobusem do Frýdku-Místku a pak teprve vlakem do Frenštátu. Ale to vše až za dvě hodiny. Vracíme se na občerstvovačku, předáváme zjištěné informace organizátorům a jdeme si lehnout na trávu. Až teď vytahujeme GPS a nestačíme se divit. Ukazuje 64km. To asi organizátor s tou padesátkou na Lysé trochu popletl. Nebo to byla motivace k větším výkonům? J
Kolem 16h přijíždíme konečně do Frenšťátu. Pár lidí už je v cíli, smekáme a jdeme se převléct a nachystat spaní do tělocvičny. Zatím je skoro prázdná. Nějak se nám ale spát nechce. Jdeme se projít a do restaurace na jídlo a až pak do hajan. Postupně přicházejí další a další závodníci. Někteří se chovají ohleduplně, ale většina buď nevidí spící lidi kolem sebe, nebo už nemají sílu ovládat hlas a pohyby. Dnes se tu prostě nedá spát. Ráno jsem jak rozlámaná. Nejsem ale sama. Kolem je to samý invalida. Každý si prohlíží bolístky, odřeniny, puchýře. Připomíná to tu lazaret. K milému překvapení všech, nechal organizátor dovézt jogurty, mléka, musli, banány …  to se cení.
Odpoledne ještě absolvujeme slavnostní vyhlášení a losování tomboly, kde jsme tradičně nic nevyhráli a frčíme domů. Překvapivě nás předčasné ukončení nijak nemrzí. Závod jsme si i tak moc užili a vzhledem k předchozím výsledkům v Mountain Challenge nemáme ani žádné výčitky. Vždyť je to naše první ultra-trailová sezóna. Spíš jsme teď šťastní, že jsme se letos nestihli zaregistrovat do závodu 5BV, který se koná za měsíc, protože to by bylo nejspíš stejné fiasko jako letošní B7. Příští rok to chce buď lépe plánovat nebo více trénovat :-)

Žádné komentáře:

Okomentovat