Příběh o ztracené běžkyni

Byla jedna slečna ... říkejme jí třeba Katka ... a ta přišla na sraz patnáctikilometrového výběhu. O jejích běžeckých schopnostech jsme toho moc nevěděli, nicméně už na prvním kilometru bylo jasné, že tempo se skupinou neudrží. Jelikož jsem se už předem ujala pozice posledního, aneb jak říkávám - sběrače mrtvol, tak jsme se ještě s jedním z běžců ... říkejme mu Tomáš ... rozhodli milou Katku v jejím snažení podpořit.
Protože venku mrzlo až praštělo a my toho na sobě moc neměli, za tempa nad 7 min/km nám byla za chvíli dost zima. A tak jsme odbíhali dopředu a zase se pro Katku vraceli. Ukázalo se, že Katka okolí vůbec nezná, nikdy tu nebyla a předem avizovanou mapku okruhu si neprostudovala. Nicméně měla čelovku (vybíhalo se ve 14:30), svačinu, gely, nabitý mobil i alu folii. Už to mi mělo naznačit, že se chystá na dlouhý výlet.

Tady mi ještě bylo hej a dovolila jsem si takto focením plýtvat baterii :)

Musím říct, že když jsme se ledovým korýtkem vydrápali s Tomášem na vrchol Baba, vůbec se nám nechtělo zpět Katce naproti. Ale nahoře bychom beztak zmrzli. Když se s námi na vrchol tedy vydrápala i Katka, sdělila nám, že přemýšlí, že to celé zabalí. Tady byl ještě čas. Z nabízených možností si vybrala pokračovat ve směru našeho okruhu, seběhnout dva kilometry po zelené značce do obce Jinačovice a odtud mi měla poslat zprávu, že je v teple hospody nebo autobusu.
Místo zprávy mi po nějaké době zvoní telefon.
 "Kde je ta odbočka na cyklostezku, kterou mám běžet?" ptá se Katka. Snažím se jí to trochu rozmluvit, přece jen je teprve v polovině, v lese se rychle stmívá a my s Tomášem čelovky nemáme. Nicméně Katka pokračuje dál. Nám se ale už vůbec nechtělo vracet zpět do Jinačovic.

Při odbočce z cyklostezky jsme s Tomem vytvořili  na zemi dvě obří šipky. Já ji vyškrábala do sněhu, Tomáš ji udělal z větví. Volám Katce. "Až proběhneš okolo vodárny, dívej se na zem. Jsou tam dvě šipky a ve výšce očí zelená cedulka "BABA". Tak na tomto rozcestí se dáš nahoru doleva do kopce." Věděli jsme, že na vršku toho kopce už je pole a rozhled do krajiny a hlavně na medlánecké letiště což je už skoro cíl cesty a na tom poli jsme měli v úmyslu kroužit a čekat, až se objeví Katka. Místo toho telefonát.
"Já jsem asi blbě. Jdu cestou do kopce a nejsou na ní stopy."
"A odbočila jsi u těch šipek?"
"Asi ne" a smích v telefonu.
Odbočila prý někde u klád. Nevím, kde jsou klády. Instrukce zněla jasně - odbočit u šipek a cedule. Otáčíme se tedy a běžíme zpět z kopce dolů. Mezitím mi zvoní znovu telefon.
"Jsem na modré značce a šlapu do kopce. Asi na tu Babu."
Celý přírodní park Baba máme s Tomem proběhaný. Stáčíme to tedy na modrou značku a běžíme Katce dolů naproti. Jenže Katka nikde. Už pomalu přestáváme vidět na cestu, slunce zachází za horizont. Doběhli jsme až úplně pod kopec. Volám Katce.
"Kde jsi?"
"Na nějaké cestě. Asi na té modré".
Tomáš sundává rukavice, hvízdá na dva prsty, ale Katka nic neslyší. V tu chvíli si začínám uvědomovat, že je asi zle. Zahřívám telefon na těle, aby mi ho mráz nevypnul, v předtuše, že ho budu ještě dnes potřebovat. Běžíme nahoru po modré. Na každém rozcestí děláme šipky ve směru ´domů´.

Když jsme u závory na onom poli, na kterém jsme mysleli, že se s Katkou potkáme, opět jí volám s obligátní otázkou.
"Kde jsi? Jsi ještě na té modré?"
"Ne, z té už jsem před nějakým časem sešla. Ale jsem na nějaké cestě" a smích. Mám za to, že smích je zástěrka paniky, ale v tuto chvíli už mě dost rozčiluje.
"Je ta cesta značená?"
"Asi ne. Běžte zpátky k firmě, já jdu podle GPS, nějak se odtud dostanu".
"Co to znamená ´jdu podle GPS´?" ptám se.
"No mám puštěnej Runtastic".
"Tak mi prosím řekni, poblíž jaké turistické značky, barvy, je ta cesta, po které jdeš".
"Já tu nemám barvy".
"Aha a máš tam alespoň vidět obydlí? Kde jsou obce, letiště a tak?" už nevím, čeho bych se chytla.
"Ne, to tu není" A opět smích.

Pořád nemohu rozeznat, jestli je to smích křečovitý, nebo jestli to má ta holka vážně tak na háku. My jsme to s Tomem na háku rozhodně neměli. Byla nám tím věčným postáváním dost zima a věděli jsme, jaké množství cest je na Babě. Rychle se rozhodujeme co dál. Venku už jsou poslední zbytky světla. Doběhnout do firmy pro desítku kolegů, co to tu dobře znají a pročesat to? Nebudeme mít asi tolik čelovek. Běžet se obléci a zachránit tak alespoň sebe? Zavolat někoho ať s autem přijede co nejblíž k nám? Hlavou se nám honí otázky a my spolehlivě tuhneme. Volám zpátky. Chci, aby nám poslala souřadnice. To prý neumí. Chci aby se vrátila na tu modrou značku. Už nevidí stopy. Chci nějaký identifikační bod. Nemá, jde dál po té cestě. Začíná se mě zmocňovat panika. Mám obavu, že Katka krouží v kruhu. Že se jí vybije telefon. Napadají mě i zcela sobecké myšlenky - ten výběh je naše firemní interní neoficiální kvalifikace na jarní půlmaraton. Vše to organizuju přes firemní nástroje. Dochází mi, že i když je to zcela dobrovolné, na vlastní nebezpečí, jsem (a zároveň firma) asi za ty lidi zodpovědná. V tu chvíli úplně rozumím Liboru Uhrovi, když v podstatě v podobné situaci během druhé noci závodu kvůli podobnému nešťastníkovi zastavil první ročník B7 a nechal svézt všechny zbylé závodníky z lesa zpět do civilizace. Tehdy jsem to brala jako možná zbytečnou hysterii. Nicméně jeho památečnou větu "netušil jsem, že lidi přijedou do Beskyd umřít" mohu aplikovat na svoji momentální situaci.

Zvoní mi telefon. "Hele, jsem u nějaké ohrady". Hmm... na Babě jsou tři ohrady, docela veliké a dost daleko od sebe. Moc nám tím nepomohla. V tom telefon Katce chcípnul nebo ho típla.
Snažíme se popobíhat, ale po západu slunce je už hodně stupňů pod nulou. Dotykáč už odmítá reagovat na zmrzlé prsty. Volám domů muži ať přijede na letiště s teplým oblečením. Na toto nestačíme sami. V tom mi zvoní telefon. Sláva, tak ještě se jí nevybil.
"Jsem u té závory na pole a vidím vaše šipky" stále stejný, jakoby bezstarostný tón.
"Bezva. Tak se zabal do folie, cvič na místě a počkej tam. Víme přesně kde jsi, do deseti minut jsme u tebe. Hlavně nikam nechoď!"
Hurá sláva hurá sláva, běžíme jak o závod, cítím strašnou úlevu a únavu.
Samozřejmě tam ale nečekala. Aniž by věděla kde je, jakou z těch 3 cest co vedou dolů do civilizace se má vydat, běžela po poli. Naštěstí to tentokrát trefila dobře. Nařídila jsem si, že nemá teď cenu nadávat. Shledání proběhlo tedy s úsměvem, který Katku neopustil po celou dobu, co jsme byly v kontaktu. Je na ní ale vidět, že toho má dost. Ačkoliv už cestu osvětluje letiště, pobíhají tu běžci s čelovkama a v dálce září město, nechat ji běžet samotnou, si netroufám. S drkotajícími zuby ji doprovázíme k poslední odbočce, teď už to jde jen rovně, na konečnou tramvaje. Běžím domů a přemýšlím kdo co udělal špatně. Až u domu dostávám SMS "Už su v šalině, moc díky za pomoc".


Jestli jste dočetli až sem, tak mě vážně zajímá váš názor. Jak byste se třeba zachovali vy nebo co si o tom všem myslíte.