S docela velkým předstihem a docela velkým hladem přijíždíme v pátek na
Pustevny. Počasí odpovídá předpovědi, je děsná zima, všude mokro a
představa teplé suché postele mě láká mnohem víc, než představa nočního
závodu v tomto marastu. Z místních chalup naštěstí alespoň jedna
zareagovala na situaci a má otevřeno i po osmé hodině. A vaří dobře.
S plným bříškem se půl hodiny před startem odcházíme převléci, lépe
řečeno svléci do lehčího oblečení, abychom pěkně na startu vymrzli.
Při pohledu na Valachy jen v trenýrkách je mi ještě větší zima. Dnes je
tu i televize a z Davida se opět stává mediální hvězda, poskytuje
rozhovor, který jsme pak už nikde neviděli, neslyšeli :-)
Konečně je tu start a první příležitost zahřát se. Tempo do kopce na Tanečnici je zase rychlé, už teď lituji velké večeře a to máme před sebou moji noční můru – Čertův mlýn. Nevím proč, ale tento kopec mi přijde z těch beskydských nejhorší. Z jedné strany kolmé stoupání, kde každý můj krok znamená koleno až pod bradu, z druhé strany 7km úmorná nekonečná a monotónní asfaltka. Ale tu si dáme až cestou zpět. Teď mi poprvé tepovka stoupá na maximum, jak se snažím do kopce udržet tempo s ostatními. Dnes mi to naštěstí nepřišlo až tak hrozné, asi tím, že jsem ještě plná sil (a večeře). Táhlou asfaltku dolů celou běžíme a na občerstvovačku v Čeladné přibíháme na 13. místě. Slupnu jeden borůvkový koláček, to fakt neodolám, zapíjím ionťákem a mažeme na Smrk. Tedy kolem Smrku. Na dobytí vrcholu závod nedostal povolení. Počasí se drží. Neprší, ale je děsná mlha. Čelovkou si prosvítíme sotva na pár kroků. Cesta je zvlněná, dá se celou dobu běžet a mě děsí představa, že narazím v té mlze do medvěda, jelena nebo něčeho takového. Když nevidím já, nevidí ani zvířátka. Strach mě žene. Už abychom měli noc za sebou.
Sbíháme k přehradě pod Lysou horou a marně pod sebou hledáme světýlka dalších účastníků. Za námi taky nikdo, vypadá to, že pole je hodně roztažené. Už je nad ránem, vyhládlo mi, tak si na kontrole dopřávám zase koláčky, opět ionťák a valíme dál. Respektive lezeme na Lysou. Původní nápad, že půjdeme výsekem přímo nahoru se stejně jako okolní mlha rozplynul a jsme rádi za traverzovou cestičku. 7km na vrchol je nekonečných. Ke všemu začalo pršet, ještě že už aspoň svítá. Máme dost. Na vrcholové kontrole dostáváme razítko a honem dolů, než nás rozklepe zima. Ono se řekne honem, ale honem to nejde. Cesta je plná velkých vratkých a kluzkých kamenů. Sakra jak jsem se na tohle mohla těšit! Je mi zima, k tomu místo deště padají jakési malé kroupy a asi si zlámu kotník. Do toho mi chodí SMSky právě vstanuvší rodiny, jak jsme na tom. No špatně jsme na tom. Pomalu se velké šutry mění v menší a už se dá i běžet. Jak se rozbíháme, cesta začíná zase rychle ubíhat a začíná nám být i teplo. Zanedlouho probíháme Ostravicí, odbočka do kopce mezi chaty, honička s místními psy – to nikdy nesmí chybět a pak dlouhá asfaltka až do Čeladné. Přibíháme stále na 13. místě a prý máme tak 2-3 minuty před sebou nějaký tým.
A je tu opět Čertův mlýn. Nasazujeme hole a nabíráme stereotypní tempo. Toto se prostě dá jen vydržet. Jedna zatáčka jak druhá, za každou vyhlížím konec. Žádný výhled, stejné stromy, stejný sklon, pravidelné ťukání hůlek, únava, pravidelné oddychování, myšlenky upínající se na cíl, konec, odpočinek, postel, teplo, sucho, spánek. V domnění, že někoho doháníme, jsme dohnáni. Sice jen jedním členem dvojice, ale to teď netušíme. Vláďa nás předbíhá lehce a tempem, jakoby teď vystartoval. Tak to ne, takhle my se lehce nedáme. Přece se v samotném závěru nenecháme předběhnout. Sama se divím, jakého jsem ještě schopna tempa a probouzí se ve mě závodní duch. Musím mít Vláďu na dohled. Pořád se ohlížím, kde že je jeho partnerka. Nikoho nevidím a to mě žene vpřed. Konečně jsme nahoře, ale moc dobře vím, že dolů to bude masakr. Maximálně využívám hole, sestup bolí a dost se divím, jak jsem toto mohla na začátku závodu vůbec vylézt. Stylem chromé či postřelené stařeny se klátím dolů z kopce. Bahno klouže, každý dlouhý krok dolů je vypětí. Už ani nepotlačuji zvukové projevy. Prostě docela nahlas hekám. Je mi to jedno. Stejně tady nikdo není a David dělá to samý. Vláďa se nám ztratil z dohledu, ale za námi pořád nikdo. Z posledních sil běžíme mírný kopeček na Tanečnici. Běžíme je silné slovo. Spíš silnou vůlí tlačíme tělo vpřed.
Závěrečné stoupání už ale zase jdeme, na běh už nemám. Nahoře vidím fotografy, cíl už musí být blízko. Mobilizuji všechny síly, dokonce se usmívám do objektivu a před fotografem se rovnám a dávám se do jakéhosi běhu. Závěr je seběh na Pustevny. Pouštím tělo setrvačností, slyším hlas moderátora, vítají nás v cíli, máme to za sebou. Tak toto byl jeden ze zatím nejtěžších závodů. Rychle se přiobléct, je vážně zima a dnes to bude na stupně vítězů. V mixu jsme obsadili 3. místo, celkově jsme si udrželi 13.
Po dlouhé době na bedně. Co na tom, že tu nejsou diváci. Stačí pocit zadostiučinění a radosti. Krásná medaile, diplom, nějaké ceny a honem domů, do tepla a do postele. Doufám, že na posledním závodě v Krkonoších se zase pěkně vyšťavíme :-)
Konečně je tu start a první příležitost zahřát se. Tempo do kopce na Tanečnici je zase rychlé, už teď lituji velké večeře a to máme před sebou moji noční můru – Čertův mlýn. Nevím proč, ale tento kopec mi přijde z těch beskydských nejhorší. Z jedné strany kolmé stoupání, kde každý můj krok znamená koleno až pod bradu, z druhé strany 7km úmorná nekonečná a monotónní asfaltka. Ale tu si dáme až cestou zpět. Teď mi poprvé tepovka stoupá na maximum, jak se snažím do kopce udržet tempo s ostatními. Dnes mi to naštěstí nepřišlo až tak hrozné, asi tím, že jsem ještě plná sil (a večeře). Táhlou asfaltku dolů celou běžíme a na občerstvovačku v Čeladné přibíháme na 13. místě. Slupnu jeden borůvkový koláček, to fakt neodolám, zapíjím ionťákem a mažeme na Smrk. Tedy kolem Smrku. Na dobytí vrcholu závod nedostal povolení. Počasí se drží. Neprší, ale je děsná mlha. Čelovkou si prosvítíme sotva na pár kroků. Cesta je zvlněná, dá se celou dobu běžet a mě děsí představa, že narazím v té mlze do medvěda, jelena nebo něčeho takového. Když nevidím já, nevidí ani zvířátka. Strach mě žene. Už abychom měli noc za sebou.
Sbíháme k přehradě pod Lysou horou a marně pod sebou hledáme světýlka dalších účastníků. Za námi taky nikdo, vypadá to, že pole je hodně roztažené. Už je nad ránem, vyhládlo mi, tak si na kontrole dopřávám zase koláčky, opět ionťák a valíme dál. Respektive lezeme na Lysou. Původní nápad, že půjdeme výsekem přímo nahoru se stejně jako okolní mlha rozplynul a jsme rádi za traverzovou cestičku. 7km na vrchol je nekonečných. Ke všemu začalo pršet, ještě že už aspoň svítá. Máme dost. Na vrcholové kontrole dostáváme razítko a honem dolů, než nás rozklepe zima. Ono se řekne honem, ale honem to nejde. Cesta je plná velkých vratkých a kluzkých kamenů. Sakra jak jsem se na tohle mohla těšit! Je mi zima, k tomu místo deště padají jakési malé kroupy a asi si zlámu kotník. Do toho mi chodí SMSky právě vstanuvší rodiny, jak jsme na tom. No špatně jsme na tom. Pomalu se velké šutry mění v menší a už se dá i běžet. Jak se rozbíháme, cesta začíná zase rychle ubíhat a začíná nám být i teplo. Zanedlouho probíháme Ostravicí, odbočka do kopce mezi chaty, honička s místními psy – to nikdy nesmí chybět a pak dlouhá asfaltka až do Čeladné. Přibíháme stále na 13. místě a prý máme tak 2-3 minuty před sebou nějaký tým.
A je tu opět Čertův mlýn. Nasazujeme hole a nabíráme stereotypní tempo. Toto se prostě dá jen vydržet. Jedna zatáčka jak druhá, za každou vyhlížím konec. Žádný výhled, stejné stromy, stejný sklon, pravidelné ťukání hůlek, únava, pravidelné oddychování, myšlenky upínající se na cíl, konec, odpočinek, postel, teplo, sucho, spánek. V domnění, že někoho doháníme, jsme dohnáni. Sice jen jedním členem dvojice, ale to teď netušíme. Vláďa nás předbíhá lehce a tempem, jakoby teď vystartoval. Tak to ne, takhle my se lehce nedáme. Přece se v samotném závěru nenecháme předběhnout. Sama se divím, jakého jsem ještě schopna tempa a probouzí se ve mě závodní duch. Musím mít Vláďu na dohled. Pořád se ohlížím, kde že je jeho partnerka. Nikoho nevidím a to mě žene vpřed. Konečně jsme nahoře, ale moc dobře vím, že dolů to bude masakr. Maximálně využívám hole, sestup bolí a dost se divím, jak jsem toto mohla na začátku závodu vůbec vylézt. Stylem chromé či postřelené stařeny se klátím dolů z kopce. Bahno klouže, každý dlouhý krok dolů je vypětí. Už ani nepotlačuji zvukové projevy. Prostě docela nahlas hekám. Je mi to jedno. Stejně tady nikdo není a David dělá to samý. Vláďa se nám ztratil z dohledu, ale za námi pořád nikdo. Z posledních sil běžíme mírný kopeček na Tanečnici. Běžíme je silné slovo. Spíš silnou vůlí tlačíme tělo vpřed.
Závěrečné stoupání už ale zase jdeme, na běh už nemám. Nahoře vidím fotografy, cíl už musí být blízko. Mobilizuji všechny síly, dokonce se usmívám do objektivu a před fotografem se rovnám a dávám se do jakéhosi běhu. Závěr je seběh na Pustevny. Pouštím tělo setrvačností, slyším hlas moderátora, vítají nás v cíli, máme to za sebou. Tak toto byl jeden ze zatím nejtěžších závodů. Rychle se přiobléct, je vážně zima a dnes to bude na stupně vítězů. V mixu jsme obsadili 3. místo, celkově jsme si udrželi 13.
Po dlouhé době na bedně. Co na tom, že tu nejsou diváci. Stačí pocit zadostiučinění a radosti. Krásná medaile, diplom, nějaké ceny a honem domů, do tepla a do postele. Doufám, že na posledním závodě v Krkonoších se zase pěkně vyšťavíme :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat