Když jsem minule psala, že už zase běhám, bylo tím myšleno, že už MOHU běhat. Moc jsem tomu totiž nedala. Minulý týden chození po horách, v neděli výběh v rámci běžeckého kroužku, kdy jsem měla podle své kondičky pocit, jako bych začínala. Dokonce jsem neměla ani hodinky, protože byly dlouhodobě vybité ... to se mi už dlouho nestalo. Pak jsem četla všechny ty radostné zprávy ze Silvy a bylo mi líto, že jsem to letos zabalila a ani se nepokusila .... Tento týden byl ve znamení práce od rána do večera a k běhu jsem se dostala až ve čtvrtek. Byla jsem udýchaná po pár metrech a nechtěla věřit (již nabitým) hodinkám. Já snad vážně znovu začínám. Vrcholem byla poznámka Davida, který běžel se mnou, že už to moc pomaleji běžet nejde. O nic by nešlo, kdyby mě dnes, v pátek, nečekal organizovaný výběh v práci, který jsem měla vést v rámci zakončení World Environmental Week. Je to takové tradiční zakončení, kdy v pátek je dnem bez aut, myšleno tak, že většina zaměstnanců přijede na kole a ještě si střihne padesátku po okolí. Protože nemám kolo, přidala jsem k programu společný výběh.
Trasu jsem už dlouho dopředu naplánovala na odhadem 15 kilometrů, zato pěkně členitým terénem. Pozvánku mi akceptovali pouze dva kolegové, ale nakonec nás stálo na srazu 9 plus 1 koloběžkář. Na kola vyrazilo víc než 50 lidí. Ještě na prvním kopečku jsme je měli na dohled, ale pak už nám zmizeli z dohledu. Běželi jsme pohodovým tempem, nicméně těsně pod kopcem na Velkou Babu to chtěl jeden z kluků zabalit, což se mi podařilo naštěstí odvrátit. Demoralizovalo by to náš tým :) Výběh na Babu je výživný, zvláště když vláčíte koloběžku. Využila jsem toho a nikam se nehnala.
 |
| Martin, vybaven čepičkou proti dešti. |
 |
| Nahoře už čekali kluci a taky začalo pršet. |
 |
| Koloběžka byla do kopce brzdou, ale z kopce nás pěkně prohnala. |
Seběh zpátky byl zajímavý, co chvíli jsem se ohlížela po koloběžce, zda nechytá na blatíčku smyk. Ale kdepak, vezl se na ní zkušený řidič :) Zato my ostatní jsem byli zaliskaní až na zádech. Po seběhnutí z kopce sice už nepršelo, ale přepadla nás žízeň. Nebo tak to alespoň říkali kluci, ale myslím si, že to spíš chtěli stočit do hospody a tak se taky stalo. Prý "co by to bylo za výlet bez hospody". A tak jsme zaběhli ke Křivé vrtuli a dali si pár deci malinovky a pak horko těžko rozbíhali ztuhlé nohy. Ale musela jsem jim dát za pravdu. Hospůdka přispěla k pohodovosti celé akce.
 |
| Malinovka v hospůdce U křivé vrtule |
Nakonec trasa měřila necelých 14 kilometrů, ale to číslo v tomto případě není vůbec důležité. Důležité bylo, že to celé uběhli i dva hoši, kteří nedávno začali běhat a kterých dosud nejdelší běh činil 7 kilometrů. Že koloběžkář stíhal s námi a nevymlel se. Že jsme nikam nespěchali, nezávodili a užili pohodový běh. A že jsem se znovu nastartovala a teď už mě nic nezastaví v přípravě na Olomoucký půlmaraton, který se běží za 2 týdny.
Žádné komentáře:
Okomentovat