B7 u počítače

Letošní Beskydskou sedmičku - závod, na který jsem se strašně těšila - jsem minulý týden vzdala. Ne tak kvůli obavě z netrénovanosti, té tam snad ještě někde hluboko ve mě trocha je, ale proto, že mi tuto středu trhali osmičku. Zákrok nikterak banální, došlo na řezání a antibiotika a když jsem ve čtvrtek nebyla schopna vydržet bez analgetik, rozhodla jsem se svoji registraci nabídnout přes inzerát. Docela náhodou se našel vhodný náhradník a mně se ohromě ulevilo, že David nebude muset závod kvůli mně taky oželet.

Další triko do série za letošní rok bohužel nepřibyde :-(

Na jednu stranu se mi ulevilo, na druhou se stupňoval absťák. Začala jsem hltat informace o závodě, jako kdybych na něj měla skutečně jet. Projížděla jsem startovní listinu a za jmény si představovala konkrétní tváře, se kterými se letos nepozdravím. Po zjištění, že průběžné výsledky budu moct sledovat online, už mi nic nezabránilo přilepit se k počítači popřípadě mobilu a všechno to dění monitorovat. Vyslechla jsem si spoustu poznámek o maniakovi, závislákovi a podobně, ale byl to prostě můj způsob, jak se vyrovnat s tím, že TAM nejsem.
Všem svým kamarádům, kteří do tohoto závodu nastoupili a především všem, kteří došli až do cíle, strašně gratuluji a smekám před výkonem. Závod je to hodně tvrdý, ale ten pocit v cíli pak stojí za to. Můj absťák právě po tomto úžasném pocitu, začíná být neovladatelný. A tak mě napadá ... už Libor vyhlásil druhý ročník LH24? ;-)