Když se rychle sešlápne plyn ...

Vím, existují různé teorie o tom, jak moc nebo o kolik maximálně se má týdně návýšit zátěž nebo objem, aby nedošlo ke zraněním. Jenže já tady ty rady moc nerada poslouchám. Když mi to jde a nic mě neomezuje, tak prostě běhám co se dá, poučky nepoučky. Navíc když jsem se nahlásila na tolik akcí, tak je potřeba pořádně natrénovat :)

má oblíbená popracovní trasa

V půlce dubna jsem si udělala osobáček na silničním půlmaratonu. Ještě to ráno jsem doma mudrovala, že nejsem vůbec nervozní, protože jsem už dávno smířená s tím, že mé silniční osobáky jsou jednou pro vždy dané. Že ani nemám ambice je měnit, protože tyto závody už ani nechci běhat. Brněnský půlmaraton je ale výjimkou, protože tam reprezentuji firmu a zároveň je tento závod vyvrcholením naší společné přípravy s klukama v práci - letos jsem registrovala 38 kolegů a jednu kolegyni :), z čehož mám nesmírnou radost! Opět jsem měla přezdívku "šampaňské", protože ten, kdo má horší čas než já, má tradičně přispět lahvinkou na následnou oslavu. A já svůj skalp nedávám zadarmo :) Takže z toho byl o pár sekund neplánovaný osobák :)

 

Hned druhý den, místo výklusu jsem si zaběhla stejnou vzdálenost v terénu. V podstatě jsem v dubnu vlastně moc neregenerovala. Naopak. Když už jsem neběžela, tak jsem urputně trénovala kliky, výpady, dřepy a angličáky na Universal Run. 

obýváková posilovna :)

A tak jednu středu vypadal můj den tak, že jsem ráno před prací vyběhla s klukama z práce, což obvykle znamená rychlejší tempo. Po práci se můj muž chystal na dráhu na úseky, tak přece ho nenechám jít samotného, takže jsem si odkroužila pár rychlých čtyřstovek ... no a ještě je přece potřeba zaposilovat, takže následovalo 100 dámských kliků, 100 dřepů, pár desítek angličáků a dvě stovky metrů výpadů ... Když jsem lezla ze sprchy, cítila jsem úpon lýtka. Vyhrabala jsem někde zažloutlou mast Ibalginu a byla přesvědčená, že do ranního běhu to přejde. Ono se říká, že člověk má poslouchat signály svého těla, jenže znáte to ... kdybych ve svém věku měla poslouchat každý signál, tak sedím doma na gauči. Takže jsem ráno vyběhla do lesa.

úseky na naší sídlištní písečné "dráze" :)

 Po pár stovkách metrů mě občas v úponu píchlo, řízlo, nebo nevím, jak to mám říct. Ale bolelo to. V tu chvíli jsem se měla otočit a dojít zpět. Jenže já, hrdinka, to přece zvládnu. Navíc zblblá knížkou od Kiliana, že bolest je jen v hlavě ... Co na to říct ... Snad jen - jak stará, tak blbá. Když jsem běžela do kopce, tak už to bylo takové to usyknutí na každém desátém kroku. Jenže to už jsem byla šest sedm kilometrů daleko, na pěšině v lese, ze které se jinak než po svých, dostat nedá. Ten každý desátý bolestivý krok se stal každým druhým, ale ani to mě nedonutilo přejít do chůze. I když vlastně ano, ale bolelo to stejně, takže jsem to do cíle - do práce - doběhla, dokulhala. Když jsem se pak po sprše rozseděla u počítače a náhle si vzpomněla, že jsem vlastně ještě neměla dnes kafe (!) a jala se vyskočit ze židle ... nešlo na nohu ani došlápnout. Tož tak. Tak na chvíli skončila moje běžecká příprava. 

Nasadila jsem zelenou stravu, mazání, chlazení a naprostý klid. Odhlásila se z Universal Runu. Jezdila výtahem a nechala se vozit autem do práce a z práce. A ono se to kupodivu rychle lepšilo. A já se kupodivu nenechala zlákat k výběhu hned první den, kdy lýtko nebolelo. Po deseti dnech úplného klidu jsem zkusila vyběhnout. Ten běh si budu dlouho pamatovat. Bezděčný úsměv od ucha k uchu mi vydržel celých zkušebních sedm kilometrů. Nevydrželo mi ale pomalé tempo. Nešlo to. Běžela jsem jak šílená (samozřejmě z mého pohledu). Šťastná, že můžu. A v těle se začal rozlévat klid. Doufám, že mi to vydrží. Že to lýtko vydrží. Že jsem dostala za uši, ale že jsem se poučila. A že v sobotu odběhnu maraton někde daleko na Helgolandu a nebudu mít u svého jména DNF :)