Při počtu několika desítek závodníků se start nedá nepřepálit. Přece nepoběžím poslední. Zpomalil mě až pohled na hodinky, které ukazovaly 3:36 na kilometr. I když je trať pro ženy dlouhá jen 3,2km, toto nemůžu vydržet. Navíc se mi zdá, že hrudní pás jsem si na poslední chvíli moc přitáhla a nemůžu se pořádně nadechnout. Chvíli s ním zápasím a posouvám ho trošku níž. Že to byla blbost, jsem věděla hned, teď se budu zbytek běhu soustředit jen na to, aby z hrudního pásu nebyl bederní.
V Lužánkách běží ženy dvě kola. Je to vcelku rovinatá trať, ale mně se zdá, že ten kopeček s převýšením nula nula nic, se při tom rychlém tempu změnil na pořádný kopec. Funím nahoru za občasného povzbuzení diváků a nijak se netěším na druhé kolo. Vlastně vůbec jsem si nerozložila síly. Než se stačím vydýchat, je tu proběhnutí cílovou rovinkou, kde když slyším v amplionu svoje jméno, tak ještě zrychluji. Na dalších metrech mě povzbuzuje rodina, to zase nejde zpomalit, pak už je to mírně z kopce, tam mi nohy běží samy. V polovině druhého kola slyším, jak se v cíli finišuje a já tam chci být už taky. Do kopečka mám na dosah pár soupeřek, tak to přece nezabalím no a cílovou rovinku za povzbuzování diváků nejde vypustit. A co je výsledkem? Maximální tep 228 krátce po startu, pak několikrát přes 210 a průměrná tepová frekvence činí panečku úctyhodných 196 tepů za minutu. Tedy v tomto případě to není číslo hodno úcty, nýbrž zamyšlení se, jestli za to může moje přepálené tempo nebo ten posunutý pás. Vzhledem k tomu, že na všech fotkách jsem sešklebená jak Quasimodo a v krku mě pálí ještě teď, tak to bude možná to tempo. Zůstanu raději u delších závodů. Z druhého místa, které jsem nakonec ve veteránkách nad 35 vyběhala, mám samozřejmě velkou radost, ale za infarkt mi nestojí :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat