Od všeho trošku

Jak už jsem psala, to, že teď neběhám podle nějakého plánu a nepřipravuji se na konkrétní závody, má jednu kladnou stránku. Užívám si více sportů. Když jsem ale dnes mrkla na Garminu do kalendáře, zjistila jsem, že sice hraje všemi barvami, ale že jsem za 14 dní vyběhla jen 3x. A to je teda hodně málo. Nicméně když už jsem vyběhla, stálo to zato.

Minulý týden se v práci běžela kvalifikace na půlmaraton. Při pročítání loňských zápisků, jak jsme podcenili pití, počasí, vzdálenost, prostě všechno, mě napadlo, že bych letos mohla klukům dělat mobilní občerstvovačku. Vzala jsem kolegyňku a vyrazily jsme obtěžkány lahvičkami s pitím a zásobou energetických povzbuzovadel opačným směrem, naproti našim běžcům. Jak jsme se pak dozvěděly, víc než naše občerstvení je povzbudilo to, že nás vůbec cestou potkali :) Zatímco oni běželi 14km, my dvě si to trochu zkrátily, ale i tak to pro moji kamarádku byla první uběhnutá desítka. Sláva :) Pak jsem byla ještě po práci bruslit a domů jsem sotva dolezla.


Minulý týden jsem taky byla na badmintonu s naším babincem, což normálně považuji spíš za společenskou akci, ale teď, když si měřím tep, vidím, že to zas takové plážové pinkání není. Dokonce jsem měla druhý den dost namoženou pravou ruku a nějaké neznámé svaly kolem žeber.
V neděli jsme pak vyrazili s kamarády na běžky. Na trase byl jeden smolný kopeček, který prověřil mé běžecko-sjezdařské schopnosti. Poprvé jsem spadla těsně vedle hromádky od psa a podruhé o kousek dál, jsem zajela do hlubokého sněhu a ze svahu pak brzdila rypáčkem. Ještě že jsem jela poslední a nikdo mě neviděl.


Tento týden byl hodně pracovní. Přijela mi kolegyně z Izraele a protože taky běhá, vzala jsem ji na běhátko do fitka (venku by mi zmrzla) a zabila tak dvě mouchy jednou ranou. Ona měla na večer zábavu a já jsem si bezvadně zaposilovala.
Jak to tak v ty hodně pracovní dny bývá, člověk moc jídlu nedá. A tak se v úterý stalo, že jsem snědla za celý den jen jeden rohlík a aniž bych si to uvědomila, oblékla jsem se večer do běžeckého a hurá pročistit hlavu. Až po cestě mi došlo, jak moc mi kručí v břiše. Po třech kilometrech se mi stalo něco, co zatím znám jen z vyprávění. Stav na omdlení, nohy mě sotva držely, naprostá slabost. Cesta domů byla jako ve snu, vůbec jsem nevnímala kam šlapu, jen jsem se snažila stereotypně udržet tempo. Doma jsem do sebe třesoucí se rukou nalila dva talíře polévky (proč jen jsem si ji nevzala před během?) a po sprše jsem se cpala vším, co mi přišlo pod ruku. Přecházelo to kupodivu docela pomalu. Nicméně od teď mám v kapsičce bundy dvě kulaté věci. Dvacetikorunu a energetickou tabletu.

O jednom návratu

Když jsem před čtyřmi lety začala běhat, tak nějak automaticky se mnou začal běhat i manžel. Ve sportu jsem se vždycky doplňovali a ne jinak tomu bylo při běhu. Snad i proto, že nejraději jsme běhali v lese, tak po prvním půlmaratonu a pak maratonu, jsme se rozhodli zkusit nějakou tu akci v terénu. Náhoda nám přihrála do cesty první ročník Beskydské sedmičky, který se navíc musel absolvovat ve dvojici. Pro nás něco nového. Akci jsme pojali spíš turisticky, omrknout, jak takový horský závod vypadá (já teda omrknout i Libora Uhra, protože horolezectví mě imponuje od malička ;-) ), jestli si budeme sedět jako dvojice a jestli překonáme vzdálenost více než dvakrát tak dlouhou, jako maraton. A tehdy to začalo. Tehdy jsme se shodli, že toto je přesně to, po čem prahne naše běžecká dušička. Na trati jsme se skvěle doplňovali ... ono taky když se s někým znáte tolik let, tak už z výrazu v tváři odtušíte, zda toto opravdu bolí, toto se dá vydržet nebo tohleto vážně nevydržím.

2010 - první zkouška závodu dvojic

Další rok jsme docela úspěšně absolvovali celý seriál Mountain Challenge a ze spoluběžců se stali parťáci.

2011 - doběh do cíle poslední etapy MCH

V podstatě až do loňského léta jsme objížděli všechny závody, i jednotlivců, společně.

Pak ale přišel můj konec závodění a s ním i konec našich ambicí v mixech. Zatímco já jsem se zbráborala, přehodnotila situaci a priority a našla si i nové cíle, David přestal běhat. Prý z nedostatku času, protože se rozhodl pro další studium, ale podle mě, mu ale chyběla i jakási motivace. Nechal mě tedy vybíhat do osvětlených večerních ulic či do zasněžené přírody samotnou a ani moje argumenty hemžící se slovy endorfiny, obezita, zdraví, odreagování, nepomohly.  Tak jsem to vzdala, nutit nikoho nebudu.

Včera jsem viděla Davidovi hodinky na nabíječce. A dneska ráno, když jsem se oblékala na výběh, se začal převlékat taky. Tak přece jen se mu to v té hlavince rozleželo. Člověk ale musí chtít sám. A já jsem byla dnes hrozně ráda, že jsme tou krásnou zasněženou krajinou zase běželi spolu. Snad mám zpátky svého parťáka :-)