Domů, tou nejdelší cestou

Už 14 dní nemám šalinkartu (rozuměj předplatní jízdenku brněnské hromadné dopravy). Vlastně je docela ostuda, že jsem ji kdy vůbec měla, protože do práce to mám z domu jen 2 kilometry. Budiž mi malou omluvou, že je to stále do mírného kopce a že do práce nosím většinou podpatky a že nechci začínat den zpocená a že v zimě to klouže a že a že a že .... Výmluv má člověk vždycky dost :-)

ráno, které z tramvaje neuvidíte

Teď jsem se ale zařekla, že zkusím žít bez šalinkarty. Obnáší to značnou logistickou přípravu. Potřebovala bych v práci další šatník. Po prvním týdnu jsem si v pátek na odvoz všeho nastřádaného oblečení, bot a kabelek vzala raději auto. Po druhém týdnu jsem zase neměla z domu v čem vyběhnout, protože všechny čtvery tenisky byly v práci. Ale já to vychytám :-)

i toto lze (skoro) ve městě vidět

Zajímavé jsou především cesty z práce. Snažím se to co nejvíc natáhnout a tak čím víc se vzdaluji od domova, tím větší mám radost. Nejvíc, když běžím úplně na opačnou stranu a přemýšlím, jak se vlastně dostanu domů. To mě hodně baví. Objevuji nové cesty, nové ulice. Zatím nejdelší cesta domů měřila přes 16 kilometrů.
Co mě ale těší nejvíc, je úspora času. Když přijdu domů z práce a chci vyběhnout, tak musím odhodit kabelku, nevidět binec, hladové děti odkázat na lednici, ignorovat venkovní teploměr a rychle vypadnout, než mi to rozum zakáže. To celé zabere tak 40 minut a ne jednou jsem podlehla teplu domova (a tady zase přicházejí na řadu výmluvy). Zato když běžím rovnou z práce, nemám na výběr. Počasí mě nezastaví (přece nepojedu v elasťákách MHD!) a za těch 40 minut, už mám v nohách několik kilometrů. Když to shrnu, zatím kromě zmíněné logistiky, jen samé jistoty a pozitiva :-)

kozenky na jarní procházce - idylka, která člověka přivede na jiné myšlenky

Jo, a i když to tématicky nezapadá, musím se ještě pochlubit, jak jsem zas jednou dobře nakoupila :-/