Pražský city trail aneb honička po schodech

Hned jak jsem prvně viděla upoutávku na pražský citytrail, bylo mi jasné, že toto bude něco pro mě. Pak se ale ukázalo, že by to byl čtvrtý závod v jednom týdnu, navíc den před maratonem a pustila jsem ho při nejmenším na rok z hlavy. Pak mi ale prázdniny trochu zamíchaly plány a nakonec jsem se přihlásila. Byl to sice třetí závod v týdnu, ale 12 kilásků nějak dám.

O co byl ale tenhle trailík kratší, o to byl náročnější. Pořadatelům se opravdu podařilo najít v parku a zahradách kolem Petřína pěšinky, seběhy a výběhy, abychom si připadali jako v lesním terénu. Tady to bylo navíc okořeněné o schody. Nejvíc práce mi daly prudké seběhy po startu, kde bylo hodně těsno. Pak seběhy schodů, když každý byl jinak dlouhý. Pak výběh schodů, kde jsem přes kšilt neviděla, kde to vůbec končí. S jazykem na vestě jsem lítala pořád nahoru a dolů a na avizované úchvatné výhledy jsem se musela vyloženě donutit podívat. A to pouze v prvním kole. Jinak jsem musela koukat hlavně pod nohy, abych neskončila jako jeden nebožák, který stále ve snaze někoho předběhnout a vybírat co nejrychleji prudké zatáčky, končil mimo cestu. Říkala jsem si, jak dlouho ho to bude bavit, než se přizabije. Nakonec ho to asi dost vyčerpalo, protože doběhl nějakých 12 minut po mě. Naštěstí živý.

Tady na fotce to nejsem já (bohužel, protože já tuto pasáž šla), ale jen ukázka, že to strmé a v terénu, opravdu bylo :) 

Foto: Salomon Trail Running Cup (ofic.)

Na konci prvního kola jsem horko těžko v jednom kopci předběhla paní v červeném triku, která mi přišla, že by mohla být ve stejné kategorii jako já. To mě samozřejmě nakoplo, takže jsem do druhého kola vbíhala s tím, že půjdu co to dá. Na ohlížení se nebyl čas a prostor, ale až do posledního kopce, který se pak táhl 2 km do cíle, jsem periferním viděním v zatáčkách žádné červené triko neviděla. Ale pak tam najednou bylo a pěkně mě vydráždilo. Stal se ze mě býk, co utíká před červeným praporkem. Zatla jsem se a nechtěla se nechat předběhnout. Takový kousnutí se, mě nepotkává tak často. Většinou se peru s trasou, se sebou, ale když mě soupeř předbíhá a mně už to prostě rychleji nejde, řeknu si, že je zkrátka lepší a dál se s ním nehoním. Teď mi ale bylo líto nechat se před cílem předběhnout, navíc když jsem před sebou moc ženských neviděla. A tak jsem stoupala, supěla, funěla, hekala, i nahlas a bylo mi to jedno, xicht totálně sešklebenej a bylo mi to jedno... Do cíle jsem přiběhla o 4 sekundy dřív, než můj toreador a zaplavila mě vlna štěstí. Paní jsem poblahopřála a poděkovala za skvělý závod. Doběhly jsme celkově na 9. a 10. místě v ženách, já 2. v kategorii a paní taky 2. v kategorii :) Kdybych věděla, že běží za jinou kategorii, tak bych se tak nehnala :D

 Na tomto závodě se ale vyplatilo pohnout kostrou, protože udělátko na pití na ruku od Salomonu už chci delší dobu, ale vždycky mě odradí ta tisícovka. Buff se hodí vždycky a koláč byl vynikající :)

 Po závodě jsme se šli ještě "vyklusat" na bruslích na cyklostezku do Tróji. Krásný sobotní výlet ...  a mně už zase plně pohltily prázdniny :)

Třícítka na Králičák ve třiceti

Ne letech, ale stupních! To byl zase nápad, zaregistrovat se týden po padesátce na třicítku ... Ale když ona ta trasa a ta příroda je tam tak krásná! Jen oproti minulému týdnu se výrazně oteplilo a protože se startovalo v 11 dopoledne, dalo se tušit, že to bude makačka. Ale tak nejsme letci na lyžích ... počasí mají všichni závodníci stejné :)

Na startu nás vítal Aleš Valenta, který stále opakoval, že závod má 30,6 km a že nemáme odhazovat odpadky a že budou 3 občerstvovačky a že až na vrchol Králičáku nepoběžíme, protože tam právě hnízdí linduška horská. Takovej malej pták a dělají se kvůli tomu takový obštrukce, mrzelo mě prvně. Na trati jsem pak byla milé lindušce vděčná, jak krásné místo si k hnízdění vybrala.

Po startu se asi 10 km stále stoupalo. Sice po široké rovné cestě, takže to bylo běhatelné, ale taky po sluníčku. Zato byly výhledy :)  Pití teplé vody nebylo nic moc, ale ještě že jsem ji měla. Na první občerstvovačce se totiž podával jen ionťák, který připomínal koupaliště much  ... prý "v potoce je čisté vody dost". Raději jsem nezvolila žádný z těchto zdrojů a pokračovala na brněnské kohoutkové vodě. Taky jsem si všimla, že se mi jaksi rozchází údaj na hodinkách s tím, co pořadatel psal sprejem po cestě. Tak o kilometr rozdíl na prvních deseti.

a jde se do terénu :)

Následovala nádherná pasáž po hřebeni. Úzká cestička, sem tam bahýnko, kořeny a kameny, prostě konečně trail, kvůli kterému jsem přijela. Baví mě riskovat na sebězích, odrážet se ze špiček kamenů a nemít to vůbec pod kontrolou. Podařilo se mi v této části předběhnout dost běžců a naštěstí jsem to ustála bez pádu. Ovšem stehýnka dostala zabrat. Jakmile se přešlo zase na rovný povrch, cítila jsem, jak mi v nich ubylo sil. Několikrát se mi připomnělo Janino heslo: síly nešetři, stejně dojdou. Jenže mně docházely nějak rychle. Ještě když jsem tuto středu běžela 11km závod v Líšni, tak se zdálo, že už jsem po padesátce ok, ale moje rezervy, kam sahám při dlouhých bězích, se evidentně ještě obnovit nestihly.

Ze závěrečných deseti kilometrů si pamatuji pouze nekonečné táhlé úseky, kdy už jsem se modlila, ať se za zatáčkou objeví kopeček a budu moct přejít do chůze. A ono nic. Asi pět kilometrů nic. A běžte pomalu, když to jde mírně z kopce ... jenže pak se konečně objevil kopeček a zase jsem nebyla spokojená. Byl až moc dlouhej :) Závěrečný seběh byl pak samá hádanka. Rozdíl mezi kilometry na hodinkách a od pořadatelů, byl už celé 2 km. Bude to teda 28 podle Garmina a 30 podle cedulí nebo nám ty 2 km dají navíc? Poběží se přímo dolů po sjezdovce? Naštěstí na obě otázky vyšla ta lepší odpověď. Cílem probíhám za 3:16, bylo to 28 km a kolena nám pořadatel zachránil traverzovou cestou. Garmin zde.

do cíle se svým souputníkem na posledních deseti kilometrech ... děkuji!! :)

Ještě rozhovor v cíli s Alešem Valentou, který nikdo neslyšel, protože jsem prý huhňala a hurá domů.

je vidět, že mám dost :) a nemůže za to Valenta :)

Super závod, krásná trať, Boží výhledy, úchvatná příroda a pro někoho i parádní puchýře. Takto to vypadá, když si ve třiceti stupních zaběhnete (skoro) třicítku v goretexových botech ... a ani nemusíte být blondýna ;-)

nejen Jaroš může dávat na blog nechutnosti :)

Hrbatice na Hrbu

Původně zamýšlený vrchol jarní sezóny se postupem času měnil na další z "tréninkových" závodů. Nevím jak to mají ostatní, ale já každým závodem trénuji na závod další :) Aneb "cesta je cíl" :) Člověk se tak méně stresuje z toho, že mu vrchol sezony třeba nevyjde. Na Hrb jsem se ale přece jen připravovala trošku zodpovědněji a přizpůsobila si posledních 6 týdnů před závodem tak, aby víceméně odpovídaly tomuto plánu na padesátku.
První ultra sezony po sérii krátkých běhů. Jela jsem do předhůří Beskyd natěšená, jak malé děcko :) Navíc s prognózou, že tam bude bahýnko a snad i během dne mělo sprchnout, prostě paráda. Nakonec od rána svítilo sluníčko, což nic nezměnilo na tom, jak moc jsem se na závod těšila. Mým cílem bylo zaběhnout si trať ke své spokojenosti a zvládnout to ve zdraví, v co nejkratším čase.

takhle se těším :)

Bájenky se tentokrát sešly v hojném počtu :)

Padesátka vystartovala v 10 hodin a hned v úvodu se běželo rychle. Snažila jsem se krotit a nechala se předbíhat davem. Někde na 3-4 kilometru se pole roztrhalo a tempo zklidnilo. Neslyšela jsem už za sebou žádné kroky. Asi jsem poslední. Však co ... jsem pomalá, ale vytrvalá ... časem někoho doženu. Občas se za mnou ale přece jen někdo objevil a předběhl mě. Někde na desátém kilometru jsme přebíhali silnici a organizátor mě povzbuzuje a volá "sedmá žena"! Cože??? proč mi toto říká? vůbec jsem to nechtěla slyšet. Co s takovou informací asi udělá můj mozek: ... zrychli, to vypadá nadějně. Naštěstí moje předsevzetí, s nikým se nehonit, zvítězilo. Dál si držím svoje tempo.

zn: krajina kochací

Na občerstvovačce probíháme kolem svatby. Kaplička na louce, romantika jak blázen. Možná ale jen pro nás běžce ... nevím, jak ten náš závod v pozadí, vnímali svatebčané :) Ale bylo to milé zpestření.
Poslední kopec před otočkou. Asi jediné místo na trati, kde bych uvítala hůlky. Docela mi pomáhá, že se tudy vlečou turisti. Motivuje mě to k rychlosti. Já přece nejsem žádný turista! :) Cestou dolů se zase naproti mě škrábe nějaký školní výlet. Děti nastavují ruce na plácnutí, jedna holčička na mě volá "vyhraj teto!" což mě tak rozesměje, že mě rázem chytne křeč do břicha. No a od té doby křečuji až do cíle. Tuhle břicho, tuhle cosi v zádech, a bedra a trapézy a játra ... běžím hrbatá, jen aby to co nejmíň bolelo. Hrbatice na Hrbu :)

hrbatice

Zpáteční cesta do cíle ubíhala rychle tak do čtyřicátého kilometru. Posledních deset jsem se zaříkávala, že už nebudu běhat. Nikdy, nic, s nikým, nikde, nikam. A jak už to tak bývá, tato nasupenost mě stále držela v tempu :) Padesátka byla nakonec skoro padesáttrojka a mně se podařilo ji zvládnout za 6:08 hodin. Zápis z Garmina zde. V cíli jsem prý ani nevypadala unaveně :)

v cíli ... jak já se umím přetvařovat :)

A ještě malá epizodka pro pobavení ... na předposlední občerstvovačce jsem si dala pivo. Po vyběhnutí to pak chvíli trvá, než se to v bříšku srovná a tak jsem čekala, kdy půjde přebytečný vzduch z bříška ven ... ohlédnu se, přede mnou, za mnou, nikde nikdo. Vpravo pastviny, vlevo keříky ... a tak to šlo hlasitě ven ... Jenže v tom keříky skončily a za nimi palouček a na paloučku asi dvacet židliček s účastníky jakéhosi kurzu, jak koukají, cože za hovádko to vyběhne zpoza keříků ... ehm .. ještě že mi viděli už jen záda :)))