Moje první DNF :(

Teď už je to lepší. Mám v sobě druhou sklenku vína. Zapíjím žal a to často nedělám. Ale dnes to nějak potřebuji :-) Dnes jsem se nenechala ovládnout pocity a podlehla rozumu. Mám u svého jména poprvé DNF. Ale popořádku.

Valašský hrb je jedním z těch závodů, na který se chcete vracet. Loni mě nadchnul, letos byl jedním z mála, u kterých jsem si byla jistá, že poběžím. Nastal den D. Hlava natěšená, nastavená na 55km, tělo jakžtakž připravené. Na startu se potkáváme s kamarády, jejich řady se stále rozšiřují. Báječné ženy v běhu, iThinkBeer, Opavská sekce, pár nezařazených :) a taky moji kolegové z Red Hatu :) Udělalo se plno hromadných fotek, bohužel nemám ani jednu. Že bych mohla taky něco vyfotit, jsem si uvědomila až na startu ...
Padesátníci, jak někteří "vtipně" nazývali běžce padesátky :) se rozběhli celkem poklidným tempem. Kousek po startu, Bubo běhá sem a tam a fotí nasmívající se dav - moc se na ty fotky těším :) a doufám, že fotil i výhledy, protože se mi nechtělo vytahovat mobil a výhledy stály za to :)
Připojuji se k Veverkovi pražskému a cesta během povídání krásně ubíhá. Jenže pak nastávají mé oblíbené seběhy a to já se neudržím :) Užívám si (relativní) rychlosti, mozek se soustředí jen na terén, oči slzí ... toto mě fakt baví. V kopci mě samozřejmě zase všichni doženou a není to jen tím, že jsem malá a dělám krátké kroky :)
Ve výstupu na Vysokou se ke mně přidá "pan neznámý", který občas zabrouzdá na můj blog a za chvíli jsme nahoře, ani nevím jak. Děkuji! :)
Před Točníkem potkávám první závodníky v protisměru. První Aleš Palko, pak druhý, třetí .. třetí můj kolega Pepa! Skvělý! Nakopne mě to a upaluji na otočku. Pak mě ale udolává dlouhá táhlá asfaltka pod Vysokou. Ano, je super, že už nemusíme přes kopec, ale není to někdy lepší než ty táhlé asfaltky?

foto: Lukáš Budínský

Jak přecházíme v nerovný terén, začínám cítit v levém lýtku píchání. Ale tak to se dá čekat, že čím dál, tím víc bude přibývat všelijakých bolístek. Toto píchání ale sílí a dost mi připomíná nedávné útrapy s nataženým úponem lýtka, ale toho druhého lýtka! Proč by mě mělo začít to stejné na druhé noze? Snažím se to nevnímat, ale už se přistihuji, jak občas zkřivím obličej, pak občas zakulhám, nakonec tomu začnu podvědomě úplně uhýbat a to není dobře. Určitě ne na pětadvacátém. Čekám, že se to rozběhá, ale je to pořád stejné. Ani lepší, ani horší.
Dalších 5 kilometrů bojuji s hlavou. Běží se mi jinak moc fajn, tempo mám pořád pěkné, ale to lýtko ... vím, jak to dopadlo minule, když jsem si myslela, že to rozběhám a odbelhala s tím 12km. Tady mě čekalo dalších 25. Mám rozběhaný Triexpert pohár, za dva týdny chci (moc chci!) běžet třicítku přes Králický Sněžník - říkal rozum. Přece to teď v půlce nezabalím, když tempo pořád udržím.. jen to prostě bude bolet - říkaly pocity. Jenže seběh do cíle třicítky rozhodnul. Už mi nešlo došlápnout. Představa, že se protrápím dalších 25 km a pak mě to vyřadí na bůhví jak dlouho z běhání úplně, rozhodla o tom, že jsem namířila do cíle.
Jakmile se tak stalo, spustily se mi slzy a nebýt mých milých kamarádek, které mě utěšovaly a tomu, jak trapně mi bylo, tak tam bulím jak želva doteď. To si nakrásno může člověk říkat, že udělal dobře, že toto je z dlouhodobého pohledu rozumné rozhodnutí, hlava je nastavená jinak, chtěla jsem běžet a bavilo mě to a užívala jsem si to a je mi teď prostě smutno a jsem zklamaná. Určitě je to nová, další zkušenost, která mi něco přinese, ale to možná pochopím až později.
Děkuji všem, co mě povzbuzovali ať na trati nebo pak v cíli a omlouvám se všem, co jsem se s nimi nestihla rozloučit. Snad příště na jiné akci. Nebo příště na Hrbu ... mám s ním teď nevyřízené účty ;-)

Maraton na Helgolandu

Předloni jsme byli na Helgolandu fotit. Bylo to týden poté, co se tam běžel maraton a pamatuji se, jak nás to mrzelo. Letos jsme vybrali jediný možný termín a hle! zrovna se tam běží maraton. Samozřejmě nám to nikdo nevěřil, ale je to tak, byla to náhoda :)

ty tečičky na povrchu útesu, jsou lidi

Maraton na Helgolandu znamená 5x oběhnout ostrov a to ještě po té nejdelší možné trase, tedy přes všechna mola, 5x vyběhnout na útes a zase z něj seběhnout. Bojovat s všudypřítomným větrem, obdivovat tereje - největší mořské ptáky severní polokoule - a nenechat se jimi posrat, kochat se výhledem na moře, užívat si fandění ostrovanů, pro které je to jedna z mála akcí, konaných na tomto osamoceném kousku země.

vášnivý organizátor

 Protože jsme si ubytování sháněli na poslední chvíli a kapacita je zde omezená, bydleli jsme na sousedním, ještě menším ostrově, Dune. Právě tady se vyvalují tuleni, a dá se k nim dostat opravdu blízko, čímž se tento ostrůvek stává velmi atraktivním :)

Natka šla popřát tuleňům dobré ráno :)

Dune je písečný ostrov, takže na proběhnutí se před maratonem, nám stačilo ostrov jednou oběhnout a měli jsme toho dost :)

kýč jak bič

Pro severní moře je také kromě silného větru typické rychlé střídání počasí. A tak běh za západu slunce, vystřídalo probuzení se do lijáku. Bylo mi z toho smutno ... chtěla jsem se kochat a ne bojovat s deštěm. Na to jsou jiné závody. U moře má být pěkně :)

o dramatické nebe zde není nouze

Odkojeni frontami na registraci, frontami na úschovnu, frontami na záchod, odjeli jsme na start hodinu předem. K našemu překvapení tam nikdo nebyl. Když se nikdo nedostavil ani půl hodiny před závodem, připadali jsme si jak Hujerovi, co se nemůžou dočkat. Tak čtvrt hodiny před závodem přišlo pár lidí odložit věci do prázdné šatny. To nás taky mohlo napadnout, že při velikosti ostrova, to měl z hotelu nebo domu každý na start co by kamenem dohodil. Ze startovky se taky dalo vyčíst, že jsme s Davidem jediní mimoněmečtí účastníci. Státní příslušnost tam ale uvedena nebyla a tak mě docela bavilo, jak si mě na startu nenápadně obcházejí a snaží se rozluštit české nápisy na triku. Nikdo se ale přímo nezeptal, odkud jsme :)

odpočinková pasáž dole u móře

První kolo se neslo ve znamení lijáku. Když jsem vybíhala na útes, tak jsem si říkala, že dnes to zadarmo nebude. Totálně mokrá, všechno přilepený tak, že jsem měla pocit, že jsem nahá.
Druhé kolo už nepršelo, nastavila jsem autopilota na pocitově příjemné tempo. Nicméně jsem si všimla, že oproti prvnímu kolu se mi David dost vzdaluje a tak jsem si řekla, že na flákání je času dost a trochu jsem do toho šlápla.
Ve třetím kole začalo hrozně foukat. Nahoře na útesu foukalo 15m/s, což je poměrně hodně a člověk aby se proti větru pohyboval vpřed, musel se naklonit do ostrého úhlu a nohama zabírat tak, jako by měl na páse zapnutu nejtěžší zátěž. Tak jak jsem si myslela, že se budu nahoře na útesu kochat, tak jsem byla ráda, že se tam vůbec pohybuju, že mě to nesfoukne do moře a že udržím nohy ve větru tak, že nebudu sama sebe podkopávat.

vítr, vítr, vítr ... a občerstvení na každém kroku

Čtvrté kolo jsem celé myslela na to, jak zase budu muset nahoru do toho větru. V pátém kole mi přišlo, že už je nejmíň vichřice. A to když se do mě vítr opřel zezadu v době, kdy jsem se jala sbíhat schůdky. Byl z toho nechtěný přelet nad schody, za který jsem si zasloužila nezasloužený potlesk :D
 

kochací pasáž, vpravo terejové

Celou dobu nás městečkem provázela úžasná atmosféra. Fandili děti, babičky, turisté, všichni. Každé proběhnutí cílem jsem si užila aplaus, to když moderátor oznámil, že právě běží Renata Proseko aus der Tschechische Republik. Atrakce :)))
Atrakce doběhla za 3:55:01 na druhém místě v kategorii Senniorinnen W40 :)

v cíli, s krásnou medailí

Co mě zaujalo, byla disciplinovanost běžců. Žádné občerstvovačky, kde člověk šlape po kelímcích a klouže na slupkách banánů .. tady za každou občerstvovačkou - a bylo jich oficiálně 5 na 8 km, neoficiálně nabízel kdeco kdokoliv - byly pytle a do těch každý hodil svůj kelímek a odpadek. Nádhera.

Večer bylo vyhlášení výsledků. Opět jsme chybovali. Jsme zvyklí, že na večerní vyhlášení přijdou většinou jen vyhlašovaní a tak jsme si dali na čas. Přišli jsme do přeplněné haly, kde nebylo místo ani na stání, natož k sednutí. Byl zde celý ostrov :) Stihli jsme ale odjet dřív, než se začlo v rytmu jodlovačky pohupovat. Mohl to být sice další silný zážitek, ale ten už jsme si nechali ujít :) Není všem dnům konec ... :)

Když se rychle sešlápne plyn ...

Vím, existují různé teorie o tom, jak moc nebo o kolik maximálně se má týdně návýšit zátěž nebo objem, aby nedošlo ke zraněním. Jenže já tady ty rady moc nerada poslouchám. Když mi to jde a nic mě neomezuje, tak prostě běhám co se dá, poučky nepoučky. Navíc když jsem se nahlásila na tolik akcí, tak je potřeba pořádně natrénovat :)

má oblíbená popracovní trasa

V půlce dubna jsem si udělala osobáček na silničním půlmaratonu. Ještě to ráno jsem doma mudrovala, že nejsem vůbec nervozní, protože jsem už dávno smířená s tím, že mé silniční osobáky jsou jednou pro vždy dané. Že ani nemám ambice je měnit, protože tyto závody už ani nechci běhat. Brněnský půlmaraton je ale výjimkou, protože tam reprezentuji firmu a zároveň je tento závod vyvrcholením naší společné přípravy s klukama v práci - letos jsem registrovala 38 kolegů a jednu kolegyni :), z čehož mám nesmírnou radost! Opět jsem měla přezdívku "šampaňské", protože ten, kdo má horší čas než já, má tradičně přispět lahvinkou na následnou oslavu. A já svůj skalp nedávám zadarmo :) Takže z toho byl o pár sekund neplánovaný osobák :)

 

Hned druhý den, místo výklusu jsem si zaběhla stejnou vzdálenost v terénu. V podstatě jsem v dubnu vlastně moc neregenerovala. Naopak. Když už jsem neběžela, tak jsem urputně trénovala kliky, výpady, dřepy a angličáky na Universal Run. 

obýváková posilovna :)

A tak jednu středu vypadal můj den tak, že jsem ráno před prací vyběhla s klukama z práce, což obvykle znamená rychlejší tempo. Po práci se můj muž chystal na dráhu na úseky, tak přece ho nenechám jít samotného, takže jsem si odkroužila pár rychlých čtyřstovek ... no a ještě je přece potřeba zaposilovat, takže následovalo 100 dámských kliků, 100 dřepů, pár desítek angličáků a dvě stovky metrů výpadů ... Když jsem lezla ze sprchy, cítila jsem úpon lýtka. Vyhrabala jsem někde zažloutlou mast Ibalginu a byla přesvědčená, že do ranního běhu to přejde. Ono se říká, že člověk má poslouchat signály svého těla, jenže znáte to ... kdybych ve svém věku měla poslouchat každý signál, tak sedím doma na gauči. Takže jsem ráno vyběhla do lesa.

úseky na naší sídlištní písečné "dráze" :)

 Po pár stovkách metrů mě občas v úponu píchlo, řízlo, nebo nevím, jak to mám říct. Ale bolelo to. V tu chvíli jsem se měla otočit a dojít zpět. Jenže já, hrdinka, to přece zvládnu. Navíc zblblá knížkou od Kiliana, že bolest je jen v hlavě ... Co na to říct ... Snad jen - jak stará, tak blbá. Když jsem běžela do kopce, tak už to bylo takové to usyknutí na každém desátém kroku. Jenže to už jsem byla šest sedm kilometrů daleko, na pěšině v lese, ze které se jinak než po svých, dostat nedá. Ten každý desátý bolestivý krok se stal každým druhým, ale ani to mě nedonutilo přejít do chůze. I když vlastně ano, ale bolelo to stejně, takže jsem to do cíle - do práce - doběhla, dokulhala. Když jsem se pak po sprše rozseděla u počítače a náhle si vzpomněla, že jsem vlastně ještě neměla dnes kafe (!) a jala se vyskočit ze židle ... nešlo na nohu ani došlápnout. Tož tak. Tak na chvíli skončila moje běžecká příprava. 

Nasadila jsem zelenou stravu, mazání, chlazení a naprostý klid. Odhlásila se z Universal Runu. Jezdila výtahem a nechala se vozit autem do práce a z práce. A ono se to kupodivu rychle lepšilo. A já se kupodivu nenechala zlákat k výběhu hned první den, kdy lýtko nebolelo. Po deseti dnech úplného klidu jsem zkusila vyběhnout. Ten běh si budu dlouho pamatovat. Bezděčný úsměv od ucha k uchu mi vydržel celých zkušebních sedm kilometrů. Nevydrželo mi ale pomalé tempo. Nešlo to. Běžela jsem jak šílená (samozřejmě z mého pohledu). Šťastná, že můžu. A v těle se začal rozlévat klid. Doufám, že mi to vydrží. Že to lýtko vydrží. Že jsem dostala za uši, ale že jsem se poučila. A že v sobotu odběhnu maraton někde daleko na Helgolandu a nebudu mít u svého jména DNF :)