Anabáze pádu

Běžím si pohodovým pravidelným tempíčkem po pravém kraji stezky a zaposlouchaná do hudby si najednou uvědomuji, jak se můj obličej čím dál víc přibližuje zemi. Aniž bych ubrala na tempu, nohy běží dál, tělo nakloněné v předklonu ... musím před sebe natáhnout ruce .. holé ruce co uchrání můj obličej před střetem s hrubým asfaltem ... a je mi jasné, že to bude bolet.
Ležím na zemi a vůbec nevím, co se děje. Otáčím se a vidím nad sebou cyklistu. Vytahuji z uší Lennyho, kterej zrovna řve něco o "Are you gonna go my way?" a naprosto idiotsky se ptám cyklisty: "ty's mě shodil?" No co asi že? když tu tak stojí ...
Cyklista se omlouvá, že mě neviděl, já sedím, kontroluji škody. Mám sedřený ruce a kolena, ale jinak asi nic. Když nepočítám, že jsem špinavá jak čuně. Navíc jak si tahám z kapsy kapesník, tak všude po světlé bundě přibývá červených skvrn ...


 Mezitím si uvědomuji, že cyklista je možná víc v šoku než já. Sice nechápe jak mě mohl nevidět, i já to nechápu, ale pořád se omlouvá a na moje brblání, že to mám domů 10 kilometrů mi nabízí peníze na lístek na šalinu :))
Za to mu poděkuju, zvedám se, posílám ho na oční (což Bubo vtipně na Garminu okomentoval otázkou, zda jsem mu vypíchla oči nebo co) a hrdinně pokračuji dál. Po pár minutách si uvědomuju, jak mě bolí kolena, lokty a hlavně ty ruce, jak strašně pálí. Zastavuji a dělám fotku, kterou posílám manželovi, aby mě politoval a chce se mi brečet. Jenže venku je dnes tolik lidí, že se prostě nehodí tady stát a brečet a tak znovu běžím. A v hlavě řeším, že jsem si vlastně nevypnula hodinky a celý to válení se po zemi mi zhorší průměrný čas!

Lidi na mě čumí, jak kdyby nikdy neviděli špinavou zakrvácenou kulhavou ženskou. Snažím se dělat že nic a napadá mě, že i toto je důležitá součást tréninku. Otřepat se z pádu a běžet dál. Kdyby to byl závod, taky musím nějak doběhnout do cíle a nebude nikdo, kdo by mi pofoukal bebinko. A takovýto trénink se nedá jen tak naplánovat :) Takže já toho vlastně musím využít. Co už na tom, jestli si ty ranky umyju za 10 nebo 20 minut. Stejně už to mám zaschlý. A tak se na rozcestí dávám levou, tou delší stranou. A pěkně proti větru, ať to stojí za to.
Dobíhám domů, dcera zvyklá na moje malé tragédie se jen zeptá, co to bylo na tom kole za vola. Bebinko mi nikdo nefouká, ani když teatrálně ječím u vyškrabávání špíny z ranek a odstřihávání kůže. No nic. Jaký si to uděláš, takový to máš.
 Modřina nad zadkem dává tušit, že mě ten cyklista fakt srazil. Do teď jsem si totiž nebyla jistá, jestli jsem třeba nezakopla. Stejně tak jako cyklista nechápe, že mě neviděl, tak já nechápu, jak jsem ten jeho náraz nemohla necítit. 
Když to celé vyprávím mamince - protože maminka, ta mě přece musí politovat - tak dostanu nadaný, že to je tím, že jsem měla ty sluchátka.
To mě sakra fakt nikdo nemůže politovat? :D