Venku je nádherně, běží se moc dobře. Kochám se jarníma kytičkama a výběh na Babu (to je název nejvyššího kopce v mým blízkým okolí) ani nebolí. Nahoře je pár laviček a to já když je mi dobře, dělávám na lavičkách blbiny. Třeba se učím lítat :D
No zkrátím to. Dalších xx kilometrů pořád pohoda, ale když už vidím kousek před sebou auto, říkám si, že toho mám tak akorát. Sahám do kapsičky, kde ty klíče celou dobu byly, často jsem si je kontrolovala, ale teď tam nějakou záhadou nejsou. Krve by se ve mě nedořezal. Můj parťák na mě valí vyděšeně oči z důlků, že jako si dělám srandu nebo co ... rty okoralé, kolena bolavý, no taky bych si myslela, že je to blbá sranda. Ale nebyla.
Znovu zapínám hodinky stopnutý na čísle 23,2 km a vracíme se. Oči přilepený na zemi a jazyk přilepenej k patru. Voda dávno došla. Došla i energie, páč hlava nechce pochopit, proč zas běžíme. Snažím se vzpomenout si, kdy jsem ten klíč naposledy kontrolovala. Byl ve stejné kapsičce jako telefon a ten jsem vytahovala na kopci. Na kopci! Parťákovi to jde ještě víc ztuha než mně. Už ani nemluví. Jsme na kopci, klíče nikde. Posílám jej domů, ale nechce mě v tom nechat samotnou. No ... teď bych byla radši, kdybych si mohla sama v klidu běžet a hledat ty klíče ... místo toho se snažím si vybavit, jak se poskytuje první pomoc zkolabovanému. Bez vody, cukru, asi těžko.Poslední naděje na křižovatce, kde jsem si předtím opět vytahovala telefon, abych si vyfotila letadla, ze kterých na fotce není poznat, že jsou na obloze nějaký letadla. A nejsou tam nikde ani klíče. Tak dál už po trase nejdu a odbočuji směrem domů. Stejně je to ještě nejmíň 5 km. Parťák se plouží někde za mnou. Chudák netuší, že to tempo co nasazuji není proto, abych ho zanechala svému osudu, ale protože jsem si vzpomněla, že tady kousek je hospoda. Hurááá. Zrychluji s vidinou vychlazené točené kofoly. Kupuji dvě velké a dost nás to oba nakopne. Náš výběh je po 32 kilometrech u konce, ale mně teď začne martirium s autem. Holt za blbost se platí.
Žádné komentáře:
Okomentovat