Prázdniny

Prázdniny ... i když od příštího roku bude číslo mého věku začínat čtyřkou, stále pro mě má slovo "prázdniny" ten kouzelný zvuk, jako mělo v dětství. Nikdy jsem nepřestala mít prázdniny. Ne, nejsem učitelka, ani divadelní herečka .... na moji školní docházku plynule navázalo mateřství a tak pro mě tyto dva měsíce zůstávají jiné, než zbytek roku. Voní lesem, voní mořem, pískem, sluníčkem a hlavně voní pohodou. Přepínám do jiného módu. Není potřeba kontrolovat úkoly, převážet ze školy na trénink, chystat svačiny. Najednou mám i v týdnu víc času. Člověk by řekl ... tak to bude spousta naběhaných kilometrů. Ale opak je pravdou. Nechce se mi nic měřit, nic zapisovat a už vůbec si dávat nějaké cíle. Můj cíl je teď být s rodinou, vidět se se všemi kamarády, na které jinak nemám čas, opíkat buřty, lézt po horách, plavat v rybníce. Vím, že si v zimě nad sloupečkem "naběháno" opět postesknu, že to byla zase v létě okurková sezona ... a že až nebudu na konci srpna na závodech moct popadnou dech, budu si nadávat, že jsem přece jen té přípravě víc nedala a že se budu dokonce těšit, až ty prázdniny skončí a vrátí se nám do života nějaká ta pravidelnost ... Ale teď jsou PRÁZDNINY a já doufám, že pro mě ještě dlouho neskončí.

MUM - 1. etapa, Lomnická

Zdolat celý MUM je velké lákadlo. 7 dní, 7 maratonů. Navíc v mém blízkém okolí. Tento rok jsem si vybrala jednu etapu, abych trošku toho MUMu okusila a nechala se zlákat. Hned cestou do Lomnice jsem se seznámila s Martinem. No neseznamte se ... v prázdném autobusu sedí pouze 2 lidé, v krosových teniskách, se sportovní taškou a když je autobus vyplivne v Lomnici na náměstí, tak se začnou zmateně rozhlížet :)
Registrace, převlíct a na radnici. Dlouho se rozhoduji, jestli si vzít s sebou vodu, když občerstvovačka je na každém 6. kilometru, ale nakonec připínám pásek s lahvičkami. Na startu se potkávám s Kamilem, který bude stíhat Dana (Orálka - kdyby někdo nevěděl) a s Pepou, který bude taky stíhat Dana :)

MUM jako maminka - prohlásila dcera začínající s angličtinou :)))

Výstřel a jde se na to. Tedy běží. Za Lomnicí do kopce všichni běží, já jdu. Přece se nezničím na prvním kopci. Když už jdu hodně dlouho, ohlédnu se a s hrůzou zjišťuji, že jsem poslední. Tedy, je za mnou ještě početná skupina zahraničních účastníků s batůžky, to mě ale nijak neuklidňuje. Však já to brzy doženu, říkám si, ale chyba lávky ....

Na prvním kopci se otevírá krásné panorama a já fotím a kochám se a najednou nevím, kam vlastně běžím. Prostě běžím dolů. V dálce nějaký běžec zastavuje a jde zpět. Asi běžíme špatně. Naštěstí nás dobíhá Švýcar a říká, že "ok ok", že tu trať zná. Ještě že tak. Být poslední a ještě se vracet, to by mi moc nepřidalo.

kochací pasáž

Začínám si zvykat, že běžím sama a že musím taky sledovat trasu. To je pro mě novinka, protože většinou závody v terénu běhám s Davidem. On sleduje trasu, já fotím a mluvím :) Najednou za sebou slyším "kolik máš na hodinkách?" a on to Kamil. To se mi nestává, aby mě favorité předbíhali až na devátém kilometru :) ... A za chvíli ho vidím zase. Běží proti mě a prý běžíme špatně. Ach jo. Koukám do mapy, teď cítím zodpovědnost, protože jestli běžel podle mě a špatně, tak toho Dana nedožene :) Naštěstí za chvíli vidíme Dana a další dva, co se mu lepí na paty, křižovat naši cestu. A tak jsem na desátém potkala Dana Orálka... To je dobrý :) Smutný je, že je to na dalších 20 kilometrů poslední závodník, kterého jsem viděla. Dalších 20 kilometrů! běžím sama.

další kochací pasáž

Na jednu stranu to byla nádhera. Kontrolovala jsem značení a věděla, že běžím dobře, kochala se přírodou kolem, hladila obilí při seběhu lánem, nestydatě funěla do kopce, nejednou jsem si nahlas řekla "to je nádhera" ... na druhou stranu tu něco nehrálo. Kde jsou všichni? Nikoho nedobíhám a nikdo nedobíhá mě. Ne, že by mi to nějak zvlášť vadilo, ale s přibývajícími kilometry mi to bylo čím dál divnější.

A pak jsem konečně na 30km potkala člověka. Člověka závodníka. A dalšího ... a ještě dalšího ... sil bylo dost, tak jsem na posledních kilometrech ještě pár lidí dotáhla. A když mi Pepa z cíle psal, že už je občerstven a jak to jde, že by mě odvezl na vlak, měla jsem to poslední 3 km do cíle. Naštěstí to Pepa vyhrál a musel stejně čekat na vyhlášení :D Tímto mu strašně moc gratuluji!!!

Vlevo Pepa, co to vyhrál :)

Pro mě to byl překvapivě čas 4:52 hodin a 4. místo v ženách. Garmin mi naměřil 1010 m převýšení a délku 42.3 km. O tepovce se zmiňovat nebudu, pan doktor by rozhodně radost neměl. Ale co už ... já si budu hlídat tepovku a nakonec skončím ubodána včelami, které se vyrojily na větev zrovna doprostřed cesty, kudy se běžel závod. To byl aspoň adrenalin! :))

Celkově to byl moc pěkný závod. Klobouk dolů všem, kteří zvládnou dokončit všech 7 etap. Možná se k tomu taky někdy protrénuju :) Moc bych chtěla.

domácí odměna :)

Běhání po Varšavě

Člověk je pár dní mimo pravidelnou dávku internetu a nestačí se divit, kolik nového se událo. Jedno se ale nezměnilo. Na běžeckých stránkách je rušno a všichni běhají :) Krásná jistota :)
Pracovní život mě zavál na služebku do Varšavy. Běžecká výbava mi zabrala pomalu půlku zavazadla. Hotel jsem si vybrala podle toho, jak daleko je to z něj do parku, tak snad se na pár chvil urvu. V neděli mě čeká maraton, což je dobře, protože mi bude stačit každý den jen krátký výklusek. Ovšem o co ulevím nohám, o to přitížím žaludku. Vždyť tady jsou to samé pirohy, knedlíky, holubce ...

.... a večer Margarita :)

Naštěstí si mi podařilo najít i chvilku na proběhnutí. Když jsem odpoledne zaběhla do jednoho z parků, překvapilo mě, jak byl krásně upravený a jak byl prázdný. Nikdo tu neběhal. Nepotkala jsem za hodinu ani jednoho běžce, naopak jsem si tam připadala za exota ... pocit, který mě u nás už dávno opustil.

Ačkoliv Varšava je dost placatá, tento park jsem si pro sebe nazvala "schodový". Dalo by se tu výborně potrénovat na run-up :)

Když hrozilo, že odpoledne běhat nestihnu, přivstala jsem si ráno. A to byla teprve paráda. Žádný provoz, jen  ... pozor ... spousta běžců! Tak takhle oni to tu dělají :) Běžela jsem si bulvárem a co chvíli si s někým mávla na pozdrav. A najednou jsem si připadala jako doma. Na chvíli mi vůbec nepřišlo, že běhám někde daleko od domova. Běžci jsou všude stejní, mluví stejnou řečí beze slov a přinášejí mi tu - v dnešním chaotickém světě - tolik potřebnou jistotu. Tam, kde se běhá, jsem doma, mezi svými. A může to být třeba na míle daleko od skutečného domova.

Týden v obrazech

Nástrahy grilovaček

Už je tomu tak, že jako transportní prostředek, zejména o víkendu, volím svoje nohy. Hřeje mě pocit jakéhosi využití mého běhání pro dobro rodiny ... vždyť kolik já nám ušetřím peněz za benzín! :)
Dnes jsme si zaběhli k rodičům na zahrádku. A na grilovačku. Venku byla sice prádelna, ale jinak léto jak vyšitý. Konečně! Když jsme dorazili na místo činu, už se na nás čekalo. A tak to šlo rychle jedno po druhým ... masíčko, klobásky, grilovaný sýr, strouhaná buchta, pivo alko i nealko ...

Za nějaké 4 hodiny jsme se začali sbírat k odchodu, respektive k odběhu. Nohy najednou oteklý jak konve, hrudní pás jsem si musela povolit, abych se mohla nadechnout, ale moc to stejně nepomohlo. Jedinej, kdo byl rychle nastartovanej, byl Garmin. Naštěstí cesta ze zahrady vede z kopce, ale o to víc se to v nás začalo natřásat. Draly se z nás zvuky, nehody interpretace a zápisu. Připadala jsem si jak stokilová koule. Lilo ze mě jak z vola. Garmin ukazoval tempo, za které bych se nemusela stydět ... ale do kopce :)
Zatímco dosud jsme se skrývali v lese, teď nás čekalo to nejhorší. Průběh civilizací. Z posledních sil jsem zatahovala nafouklé břicho, když jsme probíhali kolem přelidněné zastávky. Taky obsazené zahrádky restaurací mi daly zabrat. Korunu této epizodě nasadil soused z vedlejšího vchodu, který nás před polednem viděl vybíhat. Zrovna byl před domem i teď, když jsme dobíhali. Přestal nakládat věci do auta, spadlou bradu a nevěřícně na nás zíral. Nejspíš jsme vypadali, že jsme celou tu dobu někde běhali ... kdyby jen věděl ... :)
A z toho platí poučení - nedělat na svých výbězích čtyřhodinové zastávky na grilovačce, když chceme zpátky po svých :)

Horská výzva - Šumava

Roční absťák od závodů udělal své a tak jsem na Šumavu odjížděla děsně natěšená. Dá se říct, že mě tato nálada neopustila až do cíle. Když pominu maličkosti, ten den se zkrátka povedl. Ale popořádku ...
Na Zadov jsme přijeli tak, abychom se ještě stihli navečeřet. Slupli jsme grilované kuřátko, protože jinak zde prodávali ve stáncích buď jen párky a klobásy nebo klobásy a párky a to jsem věděla, že bych v sobě cítila ještě hodně dlouho. Pak na sebe naházet oblečení, čelovku, pásek s pitím, nějakou tu tyčinku, náhradní baterky, alu folii, mobil, tepák, Garminy, mapu ... docela dost věcí, i když to na první pohled vypadá, že nic nemám :)

23:30 - Start. Kousek s Davidem běžíme, ale hned jak se začíná stoupat, přecházíme do chůze. Jak jsem panu doktorovi slíbila, musím si hlídat tepovku. Žene se přes nás hromada lidí, ale spoustu jich nahoře zase předcházíme.
5 km - Tak krátce po startu a pole už je díky náročnému terénu roztrhané. Kameny, bláto, kořeny, tma a já jsem ve svém živlu. Takovéto cesty necesty miluju. Běžíme sami.
10 km - Neběželi jsme sami. Asi ten potok, který vedle nás hučel způsobil, že jsme neslyšeli žádné kroky ani hlasy. Teprve až jsme vyběhli z lesa na louku, tak jsem viděla, kolik čelovek je kousek za námi.
15 km - Cesta z vesnice vede přes louku. Nevidíme fáborky, ale utěšujeme se, že je nebylo kam umístit. Stoupáme k lesu a konečně je na cestě fáborek. Běžíme dolů podél lesa a najednou proti nám svítí čelovky. Něco tu nehraje. Buď jdeme špatně my nebo ty čelovky naproti. No byli jsme to my ... tak stoupáme zpátky ... ach jo.
20 km - Běžíme zase podél nějakého potoka mírně z kopce. Cesta krásně ubíhá, něco mluvím na Davida, ale neodpovídá. Otočím se a je mi jasné, že mu není dobře. Strašně z něj teče, podle mě se hrozně navlíkl, ale nechce to přiznat a svádí to na tempo, které jsem nasadila. Prý si určitě nehlídám tu tepovku ... což mu mile ráda vyvracím pohledem na Garminy. Začíná mu taky být špatně od žaludku. Pro jistotu si dává gel, aby mu pak bylo po zbytek závodu ještě hůř :)
25 km - Máme za sebou první občerstvovačku a před sebou pořádný kopec. Tempo rapidně kleslo. Mám sice spoustu energie, ale zrychlit nemůžu, to bychom to taky mohli brzy zabalit. Davča se trápí se žaludkem.
30 km - Kopec nemá konec a začíná svítat. Je to nádhera, nemůžu se vynadívat. Toto je na těch nočních závodech to nejúžasnější.

35 km - Davida donutil žaludek k biologické pauze. Stojím a čekám na něj. Pár dvojic nás předchází. Teď mě míjí dva chlapíci ve žlutém. Pozdravíme se a já si říkám, že toho jednoho odněkud znám. A za chvíli mi to došlo. Byl to určitě Honza12. Pak si uvědomuju, že znám z fotek i jeho parťáka ... Domlouvám se s Davidem, že na něj dole počkám a dobíhám kluky. Je to milé shledání, konečně člověk za slovy pozná i tvář :)
40 km - Na občerstvovačce jen dolévám lahvičky, beru do ruky kus koláče a běžíme dál. David stejně nemůže jíst. Běží se pěkně z ostra z kopce, vyslékáme bundy a pokračujeme dolů k Vydře. Je to nádherný úsek.

45 km - Mezi stromy začíná prostupovat sluníčko. Střídavě se kochám, fotím a dobíhám Davida.

50 km - Dobíhá nás Honza12 s Pavlem, kteří mezitím někde kufrovali. Za chvíli jim vidíme záda.

55 km - Nekonečná cesta podél splavného kanálu. Běžíme proti proudu, čili by to mělo být do kopce. Nevím proč, ale pořád mám pocit, že cesta vede z kopce. Nohy bohužel tento pocit nesdílí. A tak to řešíme indiánem.

60 km - Zase podél Vydry, tentokrát jen malý kousek a ještě proti proudu. Ale zlatá Vydra, která zůstala někde pod námi. Je horko a šplháme se na Kvildu.
65 km - Poslední občerstvovačka 10 km před cílem. David zjistil, že mu pomáhá čokoláda. Jen co do sebe dostal trochu energie, začíná zrychlovat.

70 km - Zjišťuji, že nemám mapu, kam se zapisují kontroly. Zapomněla jsem ji na poslední občerstvovačce. Zpátky se teda nevracím, ani kdyby mi u jména mělo svítit DNF. Snad se to nějak vyřeší. Teď už celou cestu běžíme.
75 km - Vbíháme na sjezdovku. Závěrečný sešup do cíle. Trochu jsme pomohli zlepšit čas dvojici kluků, co se před námi dali na úprk :) Chytáme se za ruce a probíháme cílem. Máme to za sebou a navíc před polednem, což byl takový náš minicíl :) A třešničkou na dortu je 4. místo v kategorii mix, což jsme vůbec nečekali. Je to hlavně díky Davidovi, který se dokázal překonat a většinu trasy běžel.

Po závodě jsme si dali ještě výšlap ke sprchám, které měly být za druhou zatáčkou, jen nám zapomněli sdělit, že od shora, takže jsme si vyšlápli tu závěrečnou sjezdovku ještě jednou :) Když jsme se vrátili, bylo už v cíli hodně lidí a celkově to tu vypadalo jak v nějakém táboře válečných veteránů :) Bylo celkem legrační pozorovat pohyb po schodech, které oddělovaly cíl od parkoviště :) Ale to už jsme nasedali do auta směr Brno.
Ještě bych chtěla organizátorům poděkovat za zařízení perfektního počasí. Taková jasná chvilka v těch propršených dnech.

Najdi 10 rozdílů :)

Venku prší, nějak se mi dnes nechtělo moknout, tak přišla na řadu domácí příprava. Trochu posilování a pak strečink. Ani si nepamatuji, kdy jsem naposledy takto cvičila. A nepamatuje si to evidentně ani mé tělo. Svaly se mi při námaze třesou a protahování, to je hotová tortura. Co se stalo? Stačí mrknout do kalendáře v Garminu a je to jasné. Zatímco v lednu a únoru hraje všemi barvami, duben a květen svítí pouze modře. Modrá = dobrá = běh :)

Někdy v lednu jsem psala, jak dělám od všeho trošku a podle toho taky vypadal naběhaný objem kilometrů. V březnu jsem tedy začala víc běhat a v dubnu a květnu byl běh mou JEDINOU sportovní aktivitou. Protože rozcvičování nestíhám (výmluva) a závěrečné protahování mě nebaví, není divu, že na obrázcích níže, vypadám jak po obrně. Rozhodla jsem se tady své obrázky zde vystavit ve víře, že mě toto veřejné přiznání donutí s mým stavem něco dělat :) Pro srovnání jsem při stejných cvicích nafotila i dceru, abych se (jejími slovy) ještě více ztrapnila :)))  Některé snímky vypadají, že je to začátek cviku, ale nenechte se mýlit, je to jeho koncová fáze. Dál už to prostě nejde :)

 

Ne, toto není žádost o příspěvek na rehabilitační péči pro postiženého člověka ... toto je veřejný slib sama sobě. Netuším, za jak dlouho je možné povolit zkrácené šlachy, ale já se vrátím  a se mnou přijde ... změna :)

ps: Prosím pište mi škaredé komentáře, ať to má ten správný motivační efekt!
Děkuji.