Jsem Blíženec a to se projevuje ve všech mých
činnostech. Mám široký okruh zájmů a chuť dělat a zkoušet stále něco
nového. A u ničeho dlouho nevydržet. Pouze běhu se podařilo mě lapit
a doufám, že nastálo. Ale popořádku…
Od malička jsem byla vedena ke sportu. Snad i proto, že jsme bydleli
v centru Brna, kde nebylo po škole kam vyběhnout, trávila jsem volná
odpoledne většinou ve sportovních oddílech a víkendy pak s rodiči
na túrách. Okusila jsem od krasobruslení, baletu, stolního tenisu,
volejbalu i orientačního běhu. To vše způsobilo, že jsem dnes takový
univerzální sportovní nadšenec s láskou k přírodě, za což rodičům
neskonale vděčím. Brzy po dosažení plnoletosti jsem se vdala a narodila se nám dcera, čímž se zásadně změnil můj život, zpřeházely hodnoty a sport pro mě zůstal pouze občasnou příjemnou aktivitou. Vytratily se ambice, soutěživost a víc než sport mě radostí naplňovala první slovíčka a krůčky dcery, a víc než vlastní sportování jsme později spolu s manželem prožívali první tréninky našeho dítka v krasobruslení či lyžování. Roky plynuly, na svět přišla po osmi letech další dcera, kolotoč výchovy se rozběhl znovu naplno a postupně se k hokejové výbavě manžela, kolům, bruslím, lyžím, karabinám a lanům, pálkám a raketám, přidaly osušky a plavky nejmladšího člena rodiny. Náš malý byt se podobal půjčovně sportovních potřeb.
A konečně k běhu … Na jaře 2007 jsem byla v Praze právě v den, kdy se ve městě běžel maraton. Maraton. Slovo, které ve mně od malička vyvolávalo ten nejvyšší respekt. Žila jsem s pocitem, že uběhnout jej mohou snad jen nadpozemské bytosti. Teď tu stojím a koukám na účastníky maratonu. Žádné nadpozemské bytosti to nejsou. Jsou to obyčejní lidé. Malí, velcí, silnější i hubení, mají všichni můj obdiv. Koukám na ten valící se dav a stojím jak přikovaná. Tleskám, fandím a pomalu a jistě si začínám uvědomovat, že toto chci dokázat taky. A tak to začalo. Myšlenka na uběhnutí maratonu ve mně probudila zase to odhodlání, sportovní disciplínu a touhu něčeho dosáhnout. I když teď v dospělosti už to není prvenství a sláva, ale překonání sebe sama a svých pomyslných hranic.
Dnes už mám (i přes roční pauzu) za sebou nejen onen maraton, ale i několik delších závodů, začal nás s manželem hodně bavit trail. Výsledky se pohybuji v zóně hobíků, ale běh mi přináší především radost a každé překonání osobního výkonu a každý další závod jsou jen body navíc. Moc bych si přála, aby se i ostatní zbavili pocitu, že půlmaraton či maraton je něco nepřekonatelného a mám velkou radost, když se mi podaří svojí podporou někomu pomoci takovéhoto vysněného cíle dosáhnout. Před dvěma lety mě napadlo sestavit v práci čtyřčlenný tým pro start na pražském půlmaratonu. Jakmile se zaregistruješ, už se z přípravy nevyvlíkneš. Spolu se třemi běžeckými nováčky jsme předloni závod úspěšně dokončili. Loni už pražský půlmaraton dokončily týmy dva, opět sestavené z nováčků a přidali jsme pravidelné společné výběhy. Náš pracovní běžecký kroužek se do dnešní doby rozrostl asi na dvacítku běžců. Už se neomezujeme pouze na pražský půlmaraton. Nicméně na ten letošní pojedou naši firmu reprezentovat již 4 týmy. A to mě naplňuje radostí. Rozšiřovat řady běžců a dát příležitost poznat pravou tvář běhu těm, kteří na něj třeba zanevřeli nebo neměli vůli u něj vydržet.
S cílem propagovat běh a posunout svoji výkonnostní hranici zas o kousek dál, jsem se přihlásila do projektu Women´s Challenge. Zpráva, že jsem byla vybrána, mě zastihla v obchoďáku ve frontě u pokladny a doslova mě zavalila vlnou štěstí, kterou nešlo přehlédnout. K té paní pokladní, co se na mě tak divně dívala, už asi nikdy nakupovat nepůjdu. Zato budu součástí týmu bezva lidí a hlavně silných žen, které mě inspirují. Ještě nemám svůj osobní tréninkový plán, ale tuším, že s mým nesystematickým trénováním teď bude konec a jsem docela zvědavá, kam se posunou mé výkony, když někdo konečně vnese do mého sportovního a běžeckého chaosu trochu řád :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat