Živě si pamatuji na chvíli, kdy mi v mailu přistála pozvánka na závod 24
HODIN NA LYSÉ HOŘE s vtipným komentářem: Největší úchyl vyhrává.
Nejsem úchyl, ale o účasti na tomto závodě jsem nepochybovala ani
chviličku, o čemž svědčí i mé nízké startovní číslo 32. Registrovala
jsem se ještě ten den.
Tento závod sliboval skvělou akci pod vedením organizátora Beskydské
sedmičky Libora Uhera. Cílem je 24hodin pořád dokola běhat buď ve
štafetě, nebo jako jednotlivec asi desetikilometrový okruh přes Lysou
horu a vystoupat tak co nejvíce výškových metrů. To vše za extrémních
zimních podmínek. Prostě uchylárna :-) Ale zároveň Zimní Mistrovství ČR v
horském maratonu, na který se přihlásilo více než 400 účastníků.
Budu muset běhat kopce, o víkendu dlouhé trasy, budu muset chodit
posilovat, běhat schody, otužovat se … to všechno se mi od toho dne
honilo hlavou a to vše jsem se více či méně snažila dělat. Hltala jsem
každou novou informaci na stránkách, promýšlela vybavení a záviděla těm,
kteří mohou na Lysé trénovat, zatímco my v Brně už několikátý rok
nevíme, jak vypadá sníh. Čím víc se ale závod blížil, tím větší obavy
jsem z něj měla. Lysá hora umí potrápit i v létě, natož v zimě.
Konečně den D. Vyrážíme v pátek s manželem a dvěma kamarády, plni
očekávání. Bohužel už v autě zjišťuji, že jsem doma zapomněla běžecký
batůžek a přemýšlím, jak narvu do kapes alespoň povinnou výbavu. Kolem
šesté večer přijíždíme do Malenovic, kde je místo akreditace a hned u
vchodu se nás kameraman Sasha ptá, kolik chceme dát okruhů. Říkám šest,
Sasha se divně tváří a já přemýšlím, jestli jsem to nepřepískla. No co
už, teď těch šest dám, i kdybych padnout měla.
Sobotní ráno je jak vymalované. Sluníčko, bezvětří a mráz až praští.
Řeším co všechno vzít na sebe, co na nohy, jestli brát pití, nasazovat
nesmeky … ale nejsem sama. V recepci hotelu po sobě všichni nenápadně
pokukují. Za chvíli od hotelu Bezruč, který závodu poskytl zázemí,
pochoduje dlouhý had závodníků na start do Malenovic. Poslední
instrukce, ukládání čísla na Horskou službu a dojemná minuta ticha za
zesnulého Jiřího Rašku. V 10h se otevírají časové brány a závod začíná.
Taktiku nemám, jen vím, že do kopce běhat nebudu.
1. okruh – začíná se svižně a už z prvního stoupání za hotelem je
jasné, že zadarmo to dneska nebude. Na úzké pěšině se nedá předbíhat,
takže makám tak, abych ty za mnou nezdržovala. Ne že by mi úplně
podkluzovalo, ale že bych se mohla do noh opřít, to teda ne. Svah je tak
prudký, že abych se zapřela holemi, zvedám ruce až nad hlavu. Tak tomu
se tady říká „hang Kicbííl“. Sklony dalších úseků nevnímám. Vnímám jen
nádheru kolem sebe. Stromy jsou obalené tak, že se špičky sklání k zemi,
někdy ani není poznat, že ta hromada sněhu a ledu, je strom. Ani nevím
jak, ale už jsem na Lysé. Probíhám časovou bránou a hned je zde sestup. A
pořádný. Cestička pro jednoho, každý chce dohnat ztrátu ze stoupání,
pro někoho, kdo na sněhu běžně neběhá, je to „o hubu“. Opět nechci
nikoho brzdit a tak tak vybírám zatáčky. Příští kolo si musím dát na
boty nesmeky. Konečně jsme pod kopcem, ale žádná úleva se nekoná.
Naopak. Poslední část okruhu se brodíme prašanem. V tenisečkách se
prodírám sněhem do půli lýtek, snažím se běžet, ale sníh si s nohama
dělá, co chce. Snad se to během dne trochu udusá.
2. Okruh – nasazuji na boty želízka. A ouha. Rozdíl sto a jedna.
Noha krásně drží, dokonce se můžu i v Kicbíílu do toho pořádně opřít.
Pole se roztrhalo a já si konečně začínám užívat své tempo a rozhled z
královny Beskyd. Z kopce mi to už vůbec neklouže a opojena svojí
rychlostí, ztrácím pud sebezáchovy. Moje nadšení trochu pokazí trojice
vedoucích závodníků, kteří kolem mě doslova proletí. No tak jsou to
kluci Beskydama odchovaní , ale že mě předběhnou o kolo už ve druhém
kole, to je mazec. Dole pod horou se prašan bohužel ještě neudupal,
železa tady nepomáhají a je to pěkná dřina. Jsem zpět u hotelu a po dvou
kolech a 4,5 hodinách si dávám jídelní pauzu. Kdo chtěl, mohl si koupit
za 300Kč zelený pásek na ruku, který ho opravňoval ke vstupu na nonstop
raut v hotelu. No nekup to!
3. Okruh – poslední za světla. Západ slunce, dlouhé stíny a obloha
hrající všemi barvami. Tady by se fotograf vyřádil. Turisti schází z hor
a pod nohy se mi pletou psi, děti na bobech, maminky na saních. Dobíhám
za šera a jdu si na pokoj vyměnit sluneční brýle za čelovku.
4. Okruh – začínám oceňovat důkladné značení trasy. Snažila jsem se
trať dobře zapamatovat, ale jak tak člověk kouká pod nohy, lehce běžné
značky přehlédne. Ale tady je značení luxusní. Červená blikátka ukazují
cestu a já ztrácím další za svých obav. Je krásné ticho, jen sníh pod
nohama křupe. Kam se natočím s čelovkou, tam jiskří sníh, připadám si
jako v pohádce. Jen těsně pod vrcholem, kde nejsou stromy, trochu fouká a
moje nohy v mokrých teniskách docela promrzají. Dole jsem v sedm večer a
mám hlad jak vlk. A potřebuji kafe.
5. Okruh – než vyrazím, napadne mě mrknout na průběžné výsledky,
které se pravidelně vyvěšují. Vidím u svého jména čísla 9 a 1, ale nějak
to nemůžu rozluštit a nechci se zdržovat, tak vyrážím na trať. Zdá se
mi, že předbíhám čím dál víc lidí. Kupodivu mám pořád dost energie.
Rychle přebíhám vrchol, kde už je docela velká zima, tak mizím co
nejrychleji v lese. Prašan přece jen trochu umrzl a začíná být
schůdnější.
6. Okruh – nedá mi to a jdu se zeptat kluků, co zpracovávají
výsledky, jak na tom jsem. Nechce se mi věřit tomu, co slyším. První v
kategorii. Přiznám se, že mi tato informace zatemnila mozek. Jdu jak
stroj, přestávám se kochat okolím a přemítám, jaké by to bylo, kdybych
vyhrála. Naposledy jsem byla na závodech první někdy v pubertě. Přibíhám
zpět k hotelu o půlnoci a vítězství nevítězství, jsem už docela
unavená. Svých šest okruhů mám splněných. Jdu si lehnout. Dvě hodiny
musí stačit. Ulehám, ale usnout nejde. Bolí mě stehenní svaly, záda a
navíc adrenalin nedovolí tělu vypnout. Nakonec ležím do tří do rána,
vstávám totálně rozlámaná, kašlu z té ledové vody, co venku piju a vůbec
se mi nechce zpátky do zimy. Napraví to káva a vydatná snídaně a ve
čtyři ráno jsem ready. Jdu se zeptat, jak se změnilo pořadí a jsem stále
první, s 1,5 hodinovým náskokem. Tak to je v suchu, říkám si. Teď mi
stačí už prostě do konce závodu okruhy jen odchodit.
7. Okruh – jde to ztuha. Cítím namožené svaly na nohou, čím dál víc
zabírám rukama. Nikam se neženu, ani to nejde. Po cestě potkávám už jen
závodníky dvou typů. Ty co se z posledních sil plouží a ty co vypadají,
že právě vyběhli. Cítím únavu, ale výstup stále zvládám bez zastavení.
Se seběhem je to už horší. Stehna bolí, tak běžím jen míň prudké úseky.
Manžela brzdím, ale ten se rozhodl, že odloží vlastní ambice a poslouží
mi jako vodič, za což jsem mu hrozně vděčná. Před posledním okruhem
jdeme ještě načerpat síly do hotelu. Už bych tu nejraději zůstala, ale
po hodině vyrážíme.
8. Okruh – asi tím, že už je poslední, dávám do něj zbytek sil a jde
to docela dobře. Vypínám čelovku a obdivuji východ slunce. Pro toto ty
noční závody miluju. Svítání na horách má fascinující kouzlo. Lysou
vyjdeme na jeden zátah a dolů už to jde taky nějak samo. Cesta je místy
prodřená na led, kámen nebo hlínu, ale hurá, už tudy dnes víckrát
nepůjdu. Ještě závěrečný rozběh do cíle. Hotovo. Máme to za sebou. Jdu
vyzout ty mokré věci, co mám na nohách a zkontrolovat pořadí. „Jste 2.v
kategorii. O čtyři minuty.“ Ještě pře pár hodinami mě ani nenapadlo
pomyslet, že bych se mohla umístit a najednou mě přepadá smutek. Někde
se stala chyba. To mám zato, že jsem se opájela myšlenkou na vítězství.
Naštěstí si uvědomuji, že ještě by to bylo brzy. Nemám ani tolik
naběháno, ani příliš mnoho zkušeností. Ale od toho jsem vytrvalec, abych
byla trpělivá a raduji se z 2. místa v kategorii a celkového 7. místa z
37 startujících žen. Dala jsem do závodu vše. Mám za sebou 82 kilometrů
a vystoupáno 6000 výškových metrů. Byla to krásná a výborně
zorganizovaná akce a až se zotavím a začnu normálně chodit, začnu se
těšit na další ročník.
Žádné komentáře:
Okomentovat