Hodinky jsou na nic, následuj instinkt

Tak krásný den nezačal zrovna optimisticky. V autobuse do Prahy zjišťuji, že nemám hodinky. Svoje milovaný Garminy. Neumím bez nich žít! Tedy běhat :) Obesílám všechny známé, ale pomalu si začínám zvykat na myšlenku, že místo s Garminy nebo miCoach poběžím tentokrát podle miFeeling.
Nebude to obyčejný závod. Běžím tu za 3 subjekty. Za firmu, za Women´s Challenge a za sebe. Záměrně píši firmu na prvním místě, protože hlavním závodem ve Women´s Challenge je pro mě maraton. A tak se budu soustředit hlavně na kluky. Protože z práce nás jede 15+1. Neboli 4 týmy po čtyřech. A, B, C, D. Složení se měnilo, podle toho, jak nám jednotliví členové postupně odpadali. No nebylo to nakonec tak dramatické, ale 4 záložníky jsme využili.

Scházíme se ráno na určeném místě u Čechova mostu. Čekám ještě na nějaké své přátele, pak fotečka před závodem, pusa s Davidem a už utíkám do šatny, protože v 11 máme focení s PIMkami. Ve stanu už  začínám chytat tu správnou atmosféru. Potkávám se s PIMkami letošními i minulými, řešíme co na sebe (tentokrát ne z estetického hlediska, ale je fakt zima), co do sebe (proč nám do těch startovních tašek ty vzorečky dávají?) a už pádíme na start. Tak tak se prodíráme davem ze zóny pro závodníky.

 Před Expem už čeká Miloš a ostatní holky. Nálada je lehce nervózní a přitom veselá. Fotíme se, drkotající zuby krotím do křečovitého úsměvu, loučím se s holkama a utíkám za klukama. Nikoho už jsem ale na smluveném místě nenašla, tak šup do koridoru.

Je tu výstřel, známá husina ze Smetanovy Vltavy ... Bože jak tento moment miluju ... a už si to svištím po trati. Na ruce nakonec hodinky od kamaráda Martina, taky Garminy, ale takové ty větší. Říkám jim orloj ... jen schází, aby se tam točily ty figurky ... představuji si, jak tam na mě při přepáleném startu vykoukne výhružně Miloš a krotím tempo. Můj záměr je udržet tempo 5min na kilometr asi do patnáctého kilometru. Realita je samozřejmě jiná. Svítí na mě z displeje 4 časy, jsem z toho zmatená, nicméně ani jeden nezačíná pětkou, takže tomu rozumím. Zvolni, zvolni, zvolni....
Běžím sama. Ale ne tak docela. Než jsem odjížděla, poslala jsem v práci email s odkazem na on-line aplikaci. Takže teď se mnou teoreticky běží 400 kolegů. To je samozřejmě velká nadsázka, ale pár z nich on-line je. Chodí mi zprávy: "Seš borec". "Doháníš Martina". "Vydž, držím palce". Dejte ajťákům nástroj a udělají z vás stíhačku. Jsou lepší než ty nejlepší hodinky. Pomáhají mi překonávat hranice. Je to povolený  koučink? Jistěže ano!
Je tu patnáctý kilometr. Odteď už orloj ignoruji. Myslím, že ani kdyby se na něm objevil Miloš se zdviženým ukazovákem, tak mě nezastaví. Běžím co to dá, doháním kolegu za salvy dalších SMSek a běžím za co nejlepším umístěním týmu. Konečně koukám na hodinky, ale protože si netroufám na nich něco přepínat, vůbec netuším, na jaký čas to vlastně běžím. Ale už je tu modrý koberec, po tom se vždycky běží nejlíp a já jsem v cíli. Odvažuji se zmáčknout čudlík a zalévá mě nádherný pocit. Čas, na který jsem se ani neodvážila pomyslet. 1:44:34. Hned mě napadá, že jsem snad klukům neudělala ostudu. Hledám očima známe tváře a už jsou tu. Pomalu se vynořují z šaten, fólií a tisíců neznámých obličejů. Moji kluci a moje holky. Zvláštní pocit, být součástí těchto skupin. Každá pro mě něco znamená. Jednu jsem pomohla vytvořit a do jedné jsem byla vybrána. Nemohu říct, ke které mám blíž, ale obě mě pohltily a oběma patřím. Dala jsem ze sebe všechnu energii a o její návratnosti ... jsem stoprocentně přesvědčena.

PS: Fakta ze závodu: firemní tým "A" doběhl na 3. místě ze 130 týmů a holky z Women´s Challenge? ty to zvládly všechny ... a ještě si u toho zpívaly! :)