Jak jsem si to (ne)užila v Pardubicích

Pardubice si jedeme užít. Je to prý závod s rodinnou atmosférou, takže vyrážíme v plné sestavě. Cílový čas neplánuji, poběžím podle pocitu a situace, těším se na trasu a atmosféru. Ráno přijíždíme brzy, abychom stihli ještě lidový běh. Odhodlání mladší dcery, že poběží sama, vzalo brzy za své, takže si připichuji startovní číslo a běžím taky. 

 

 

Na startu se řadíme mezi děti z místních škol, které po výstřelu vyletí, jak když do vrabců střelí. Krotím Natálku a zanedlouho už předbíháme první udýchané odpadlíky. Není to ale žádný výklus, dcera v sobě závodního sportovce nezapře a do cíle přibíháme v první vlně. V cíli má v jedné ruce jablko, v druhé Hořické trubičky, na krku medaili a uvnitř spokojenost. A já samozřejmě taky.

Čas do startu hlavního závodu si krátíme pendlováním mezi náměstím, registrací na stadionu a autem na parkovišti. Co chvíli se s někým potkávám, takže čas uteče rychle a v poledne stojím v koridoru na startu. Bohužel příliš blízko startovní brány. Situace po výstřelu se příliš neliší od ranního lidového běhu. Dav se rozletí, akorát já nepředbíhám po pár metrech žádné udýchané odpadlíky. Naopak pořád všichni předbíhají mě. Protože jsem se na startu nepodívala za sebe, nemám vůbec tušení, jak dlouho ještě může trvat, než se octnu na konci běžeckého pole. Koukám na hodinky a nějak mi to hlava nebere. Toto bude asi hodně rychlý závod. 

Fotila Natálka :)

Fyzicky se mi běží dobře, tak se nijak nekrotím, nicméně pořád mě někdo předbíhá. Asi na pátém kilometru mě předbíhá i manžel se slovy: „Nejela sis to sem náhodou užít?“ Ale já si to přece užívám … to musím běžet pomalu, abych si to užila? A dál si to běžím na můj vkus - pěkně svižně. Nevím, kam se v tu chvíli poděl můj rozum. Asi si poletoval někde v oblacích a vrátil se zpět na sedmnáctém kilometru, aby mi připomněl, že si ho mám lépe hlídat. Ale už je pozdě. Žaludek se mi svírá v křeči, záda, která jsem za posledních 14 dní ani jednou neposilovala, hlásí blokádu a hodně těžce se mi dýchá. Tak teď to bude už jen bolet.

Tempo není již zdaleka tak svižné a běžecký styl se mění na úsporný. Rozum si vynahrazuje svoji předchozí absenci a nutí mě myslet na další závod, který mě čeká. Maraton. S takovou chceš uběhnout maraton? Ty jsi ale troufalá. Už sis myslela, že půlmaraton dáš levou zadní a teď se tu sotva belháš. Bohužel má pravdu. A tak mi zbytek závodu zabere přemýšlení o tom, co všechno musím před maratonem zvládnout natrénovat, co všechno nesmím ošidit nebo podcenit, abych tento velký závod přežila ve zdraví. Sláva Bohu, jsem v cíli. Na to, jak jsem se na konci vytrápila, čas 1:44:57 není zas tak hrozný, ale přesto z toho nemám moc radost. Spíš na mě doléhá velký respekt před maratonem. Závodem, který se mi sice už jednou podařilo odběhnout, ale který bych si tentokrát chtěla vážně užít od začátku … až do konce.

Natálka, já a moje mamka